Znají ho stovky někdejších učňů jabloneckého učiliště LIAZ. Znají ho desítky a stovky atletů z celé republiky jako skvělého sportovce, ale i funkcionáře a spravedlivého rozhodčího.

Ale široká veřejnost? Asi málokdo si vzpomene, co Ivan Ullsperger, slavící dnes 20. prosince 2016 pětaosmdesáté narozeniny, dokazoval v padesátých letech minulého století. Totiž, že i mašina Emil Zátopek je k předběhnutí.

Ivan Ullsperger se narodil 20. prosince 1931 v Bulharsku. Matka pocházela z Lublane, otec byl Čech, kteří sem přišli žít poté, co se Bulharsko vymanilo z nadvlády Osmanské říše a shánělo kolonisty.

První školní krůčky absolvoval Ivan ve slovinském Mariboru, ještě před válkou pak ale s rodinou žil v Rakousku. Už od malička přitom musel projevovat svou fyzickou sílu.

„V Rakousku mi nadávali do cizáků. A tak jsem se musel rvát. Vyhrával jsem, což bylo špatné, i když jsem měl oporu v mém bratrovi, který tenkrát závodně boxoval. Jednou na mě spolužáci poštvali kovářova syna, on byl jinak velice hodný a spíše zakřiknutý. Ale porvali jsme se a on nakonec utekl," směje se Ivan Ullsperger.

VÁLKA A JABLONEC

V deseti ho chtěli do Hitlerjugend, těm ale nerozuměl a neměl rád celý ten humbuk. Navíc cítil, že on ke germánské rase nijak mocně netíhne.

„A tak se rozhodli, že maminka není zárukou, že mne bude vychovávat podle říšských představ, dali mě do dětského domova, nosil jsem tam uniformu. Naštěstí to netrvalo dlouho, maminka získala místo v Jablonci. V roce 1944, přesně na na Hitlerovy narozeniny 20. dubna, Ivan Ullsperger poprvé uviděl město, které se mu stalo po zbytek života domovem: „Že měl ten jejich vůdce narozeniny, bylo město celé vyšňořené. Takže nás tu přivítali pěkně."

Češtinu v podstatě neznal a tak se na něj i v Jablonci dívali jako na Němce, měl nastoupit na německou školu, což také nechtěl.

Ale pak přece jen chlapecké touhy zvítězily a Ivan nastoupil k německým modelářům. Chodil do zámečku, který zná snad každý Jablonečan i mnohý přespolní do sídla někdejšího spolku Schlaraffia, který dodnes stojí u autobusového nádraží: „Měli to tam krásně vybavené, koukal jsem jako v Jiříkově vidění."

Přišel konec války a mladý Ivan se potlouká kolem zámečku, který je zavřený a hlídaný Čechy: „Tak já na ně slovensky, aby mě pustili dovnitř. A oni pustili, mohl jsem si vzít spousty materiálu na modely, jen motorky mi zakázali."

KOLA A NOHY

Začal obdivovat cyklistiku. Chlapci nejen z Jablonce za ním chodili pro rady i opravy svých strojů a sem tam Ivanovi přinesli nějaký díl z bicyklu: „A já si postavil svoje kolo a jezdil jsem jako blázen. Tehdy se začal jezdit závod Praha Varšava a já ho chtěl jsem jet už jen z hecu. Ale kolo mi ukradli."

Hodně četl. Protože uměl skvěle německy, těsně po válce měl v Jablonci, odkud bylo odsunuto do té doby většinové německé obyvatelstvo, doslova žně.

Přečetl snad všechny knihy Karla Maye, ale i sportovní ročenky, kde ho zaujaly články o Paavo Nurmim, před válkou excelentního finského atleta (devět zlatých a tři stříbrné medaile na olympijských hrách v letech 1920 až 1928).

Již tehdy získává přehledy o stravování, návycích, vitamínech. To vše zúročil v dalším životě:„Zjistil jsem, že mám stejné tělesné rozměry jako Nurmi, jen lýtka jsem měl trochu slabší. A protože kolo bylo pryč, rozhodl jsem se, že začnu běhat. Nikdy mi snad ani tak o to vyhrávat. Mým hrdinou byl řecký voják, který běžel do Marathonu."

ZÁTOPEK

Ivan nastupuje do Armádního tělovýchovného klubu (ATK), kde se potkává s Emilem Zátopkem. S Emilem se ale zná déle z běžeckých tratí: „V ATK se z nás stali parťáci, kamarádi."

Spolu trénovali, žili i v jednom bytě. „Chvíli jsem u Zátopků bydlel, ale mamince se to nelíbilo. Tak jsem se zase odstěhoval, i když to bylo oběma líto."

V roce 1950 se koná Mistrovství Evropy v atletice v Bernu. Zátopek jede, Ullsperger zůstává doma. „Mrzelo mne, že mě nevzali, i když jsem měl limit."

Na Letních olympijských hrách 1952 v Helsinkách Emil Zátopek září, Ivan zůstává doma … zatím.

Ivan Ullsperger za Emilem Zátopkem

MELBOURNE VOLÁ

Ivan trénuje dále a dále. Upnul se na LOH 1956.

První srážka se životem přichází na Ivana několik měsíců před uzavřením limitů pro LOH. V roce 1955 musí na dvě operace s kýlou. „Máš po sezóně," řekl Emil (Zátopek). „Ale já jsem mu řekl, že si udělám limit na olympiádu do konce sezóny." Po operaci se vyptával, co všechno může dělat, úplně změnil přípravu. „Emil viděl, jak běhám čtyři týdny po operaci. Ale uběhl jsem Běh Rudého Práva. Přemluvili mě, abych závodil v hlavním závodě a já ho odběhl v pohodě."

ZA PÁR TÝDNŮ ZÁVODY

Na řadě je mezinárodní atletický závod s Maďarskem. Ivan neběží kvůli rekonvalescenci. Soustředí se na tradiční běh Běchovice. „Ivane, my bychom souhlasili s Běchovicemi, ale slib nám, že neuděláš rekord trati. Aby nebylo jasné, že máš formu," velí shora.

Ale Ivan to neslíbil. „Druhý den staršina říká, že mám zákaz běžet. Proč? Najednou jsem zahrál na jinou notu: Soudruhu plukovníku, má státní výbor možnost armádnímu týmu rozkazovat?" A plukovník s politickým zástupcem rozhodli ať běžím. Rekord jsem překonal. Jen vedle mne jela pořád sanitka," směje se atlet.

Blíží se konec sezóny. Utkání s Anglií, Ivana nenominují, byť chce udělat limit na olympiádu. „Kdo v tom měl prsty, nevím. Chlapi cestou z Anglie napadli Emila, že za tím je on, ale to podle mne nebyla pravda." Co teď, limit potřebuje. Ale blíží se i druhá operace kýly.

Postupuje do běhu L´Humanité v Paříži. „Pole běželo, utíkal nám Polák. Rozjel jsem to. Až moc rychle jsem ho dohnal, měl jsem toho za chvíli plné zuby. Dohnal nás i Emil. Ten nakonec vyhrál, Polák druhý, já třetí."

Ivan Ullsperger za Emilem Zátopkem

TO SE NENOSÍ

Armádní přebor přespolního běhu v Českých Budějovicích. „Zdálo se mi, že běžíme pomalu, běžel jsem ve předu s Emilem. Viděl, že se vyloženě flákám, a on běžel. Sjel mě a já začal běhat už jsem byl čtyřicet metrů před Emilem. Zvolnil jsem a Emil mne začal dotahovat. Znovu jsem zabral." Na cílové rovince je první. Ale bylo to velice rozpačité lidé rozčarovaní, ani netleskali. „Při vyhlášení vítězů měla malá holčička dát kytičku vítězovi, ale běžela k Emilovi. On jí říká, že má dát mě a ona se rozbrečela. Byl jsem až zklamaný, že to tak dopadlo. Dokonce i moje sestra mi vynadala, že jsem Emila porazil," vzpomíná Ivan Ullsperger.

Při přeborech v Brně Zátopek říká Ivanovi: „Poběžíme pět kilometrů, poběžím naplno tři kilometry, pak do toho dáš vše ty. Vyhrál jsem asi o patnáct vteřin."

Olympijský limit zvládne Ivan Ullsperger na závodech v Kladně.

Je jaro, olympiáda v Melbourne 1956 se kvapem blíží. S manželkou Ivan Ullsperger rád jezdí i na kole, nejen pro formu, ale i kvůli faktu, že je to zadarmo. „Tak jsme také takhle jeli z Turnova do Jablonce. Makal jsem, makal, bylo mi trošku nevolno, doma jsem měl vyšší teplotu."

Ivan Ullsperger za Emilem Zátopkem

ZRÁDNÉ OČKOVÁNÍ

To trvalo pár dní. A tak nakráčí na ošetřovnu. Lékař mu doporučí dva dny klidu a Ivan odchází. „Mezi dveřmi mě chytil lapiduch a že nemám injekci proti tyfu. Ještě jsem si šel zaběhat. Najednou jsem se začal klepat, bylo mi strašně zle, a tím to začalo. Doktor, že to nic, ať si odpočinu."

Snažil se běhat, hlava ale bolela pekelně. Jel do nemocnice. „Očkovali vás proti tyfu, vy jste byl ale nemocný, to se nesmí. Buďte rád, že žijete, na 98 procent smrt a vy žijete," vysvětlil mu primář.

Trénuje, ale už to nejde. „Byl jsem v olympijském družstvu, ale nešlo to. Tak jsem se rozloučil."

JE PO OLYMPIÁDĚ

Výkonnost se vytrácí. Přesto se Ivan dostal zpět na určitou úroveň.

Velká cena Bratislavy družstev. „Já šel jako náhradník. Prosil jsem, ať mě tam nedávají. Tam mi Emil řekl, že patřím do starého železa. Od té doby ho družstvo nemělo rádo. Rozkřiklo se to před mistrovstvím republiky.

Reprezentanti začali Ivanovi fandit, Emila neměli rádi. „Tehdy poprvé jsem si řekl, že musím běžet proti Emilovi. Věděl jsem, že nejsem a asi už nikdy nebudu stoprocentní. Ale věděl jsem, jak Emil běhá."

Věděl, že Zátopek mívá krizi kolem 7 až 8 kilometru. „Vyběhli jsme, lidé začali fandit Ivana, Ivane, bylo mi to až trapné. Krize na Emila opravdu přišla, předběhl jsem ho, stadion řval. Pak se Emil vzchopil. Zmírnil jsem schválně, aby mne dotáhl. Kus před koncem jsem se tvářil já, že toho mám plné zuby a čekal jsem, až Emil nastoupí. Posledních dvě stě metrů už jsem mu utekl." I tak zůstali kamarádi.

MEZIDOBÍ A NOVÝ ŽIVOT

Ale už to nejde, výsledky jsou stále horší a horší. „Nemohl a stále nemohu jsem spát, třeba jen dvě hodiny, hlava urputně bolí. Když jsem nemohl spát, pořád jsem pracoval na zahradě. Tak, že ji lidé obdivovali."

Po nemoci a pobytu v nemocnici si pomalu zvyká na námahu a za chvíli zjistil, že to není tak hrozné. Nastupuje do učiliště LIAZ jako instruktor jemné mechaniky, tím byl vyučen. Rozhodl se, že budu vychovávat sportovní mládež podle sebe. „Bojoval jsem vždy proti celku. I na učilišti jsem měl jinou představu tréninku."

Posílají ho zklidnit situaci do Dětského domova v Jablonci, kde v té době zasahují i policisté. „Děti neměli ani ponožky do bot. Tak říkám vychovatelkám, ať sepíšou seznam. Šel jsem s tím na výbor a spustil jsem tam." Před Vánocemi už je v ústředním skladu, ale že prý je inventura, že nic nevydají. „Dostal jsem to jako stranický úkol, i kdybych měl volat na ÚV," vymýšlí si Ivan a uspěje.

„Dostali jsme všechno. Jak to ale odvézt? Bylo toho na náklaďák. Volal jsem, že potřebujeme náklaďák do Rychnova k vlaku. Děti i vychovatelky byly šťastné."

Ivan Ullsperger, jak ho znají generace jabloneckých atletů

AŽ DO DŮCHODU

Mnoho svěřenců Ivana Ullspergera se dostalo na vynikající výsledky i reprezentanty.

Ale i Ivan se pomalu dostává do formy a začíná soutěžit ve veteránských kategoriích. „Kamarád přišel s tím, že se chystá série závodů k 30. výročí konce války s vrcholem v Japonsku. Tak jsem se přihlásil do celého seriálu a všechno jsem vyhrával."

Postupuje do Japonska. Závody jsou brány jako neoficiální MS v atletice.

Ivana ale přepadly problémy se žaludkem. „Dlouhou dobu se to nelepšilo, říkal jsem si, že nestihnu snad ani to Japonsko."

Atleti si musí cestu zajistit sami, včetně jídla na cestu. „V obchodě jsem si koupil jen dva balíčky karlovarských sucharů."

Na lodi do Japonska bylo všem bylo špatně, jen Ivanovi se konečně udělalo dobře. „Nikdo moc nejedl, tak jsem si bral jídlo od nich, i do zásoby Běhal jsem na lodi. Koukali na mě jako na blázna, pak začali běhat taky." Už v dějišti mistrovství běhal v parku, po ulici, lidé mu tleskali.

K výkonu jej vyhecoval vyhecoval přílet západoněmecké výpravy. „Přiletělo obrovské letadlo. Japonci je vítali jako bratry ve zbrani. Ve mě hrklo. Vadilo mi, že je tak vítají. Řekl jsem si, žádný Němec, žádný Japonec nesmí být přede mnou."

A tak nějak samosebou závod na 25 kilometrů v Japonsku vyhrál. Jeho jméno je zvěčněno k publikaci vyšlé k MS. Na prvním místě ve své kategorii.

„Dokázal jsem běhat poctivě, i za veterány jsem běhával stejné nálože jako v armádě. Na olympiádu bych měl na špičku. Bez bobulí, nepil jsem ani kafe."