Některým lidem ale očividně nedělá potíže přivstat si, aby už v jedenáct dopoledne mohli stát u silnice a nabízet motoristům, ženoucím se za kariérou či na dovolenou, plody své práce. Moje matka je ten typ člověka, kterého nezastaví ani déšť, a tak zatímco já jsem naštvaně seděla v autě a nudila se, ona ochotně mokla a trpělivě sbírala titěrné ovoce z keříčků při zemi. Ne každý má ovšem takovou trpělivost. Napadlo mě, tohle se přece musí dát dělat nějak jinak!
Odpověď na tuto otázku mi poskytl nadšený sběrač o několik keříčků dál. Jeho kýbl byl už dávno plný a na vrcholu borůvkové sklizně si trůnil hřeben. Co na tom, že keříky vypadají jako lesy v Jizerkách po řádění kůrovce, holé a poničené keříky se přece do jara vzpamatují. Nebo ne?
U mě to maminka po dvou dnech vzdala a našla si v rodině jinou oběť. Tak se to dělá, zapoj celou rodinu, mnula jsem si spokojeně ruce. Udělat z toho rodinný business a rozjet to ve velkém! Jenže já asi nebudu ani ten „lovec“ ženoucí se za ziskem, a tak ten velký plán přenechám lidem, kteří už v tom umí chodit. Jsou pilní jako včeličky, nebojí se plenit stromy keře a ani hrozba desetitisícových pokut je nezastaví. Když přijede na kontrolu bílé auto se zeleným pruhem každý na to má vlastní fintu. Poláci tvrdí, že u nich se to přece smí a jiní zase nerozumí, světě div se, česky.
Ostatně, cizincům se tu docela daří. Jedna ukrajinská studentka si přes léto na ovoci vydělala obnos, který jí zaplatil roční stipendium na hudební konzervatoři. Takže nepotlačujme své pudy, klidně buďme „sběrači a lovci“, ale počítejme s tím, že nám to příroda jednou také vrátí.