Pod vodou zažil Jaroslav Kočárek až neuvěřitelné příběhy, největší dobrodružství ho ale potkalo na souši. Při nedávné cestě po Mexiku. „Strom přes cestu, desítky lidí v kuklách a se samopaly. To jsem měl opravdu nahnáno,“ začíná vyprávění.

Jak jste se dostal k jižní hranici Mexika?
Potápěli jsme se tam a napadlo nás si Mexiko trochu projet. Chtěl jsem vidět tamní pyramidy, systém Palenque, setkat se s místními šamany. Což se mi podařilo, ale když na to i dnes, rok po cestě, vzpomínám, už bych to nikdy neabsolvoval. I kvůli zimě, kterou jsem v Mexiku nečekal. Půjčili jsme si auto od známé, Slovenky, která v Mexiku žila, já v šortkách a tričku. Vyjeli jsme kousek dál, mlha, déšť, vítr. Musel jsem si koupit pončo, jinak bych snad zmrzl. Na naše za sto korun.

Co se dělo dál?
Přejížděli jsme do města San Cristóbal de las Casas, což je něco jako krajské město na jihovýchodě Mexika. V horách nás zastavili Zapatisté, členové guerillového hnutí pojmenované po bojovníku Emilianu Zapatovi. Toto hnutí působí v horských oblastech mexického státu Chiapas a přilehlé Guatemale. Tvrdě po nás vyžadovali výpalné. Zfetovaní blázni se samopaly, celá vesnice. Chlapi a kluci vepředu, ženský koukají zpovzdálí. Dělají to tak, že mají u silnice kmen stromu, který vždy, když jim hlídka oznámí, že se blíží auto, natáhnou na silnici. Mlátili pěstmi do auta. Do stejné situace jsme se dostali dvakrát. Jednou jsem, i když sem se bál, vyhádal cestu dál. Podruhé už jsem něco zaplatil. Pak jsem koukal na internet a zjistil, že lidi tam i vraždí. Když jsme přijeli do San Cristóbal, hned jsem to hlásil policistům. Ti to ale brali jako místní kolorit.

Jaroslav Kočárek, potápěč, jednatel společnosti Snakesub.
Nejzajímavější zážitek pod vodou? Když mi kapr poděkoval, říká potápěč

Nebezpečí bylo na každém kroku?V hotelu mříže na oknech, personál i policisté nám řekli, ať raději nevycházíme, že nebezpečí číhá všude. Navštívili jsme tamní kostel. Zcela jiný, než ho známe od nás. Když jsem vstoupil dovnitř, úplně se mi zježily chlupy po celém těle. Na zemi jehličí, tisíce svíček, ohně. Byli jsme přítomni rituálu, kdy tamní kněz řezal slepicím hlavy, jejich těla tam chvíli pobíhala, lidi úplně v transu.

Nakousl jste, že jste navštívili i místního šamana. Jaké to bylo?
Tehdy jsem měl jistý zdravotní problém, a tak mě napadlo, že to zkusím u indiánských šamanů, když už jsem v Mexiku. Nejznámější procedurou tamních šamanů je něco jako sauna. V malé zděné místnosti ve tvaru zvonu lijí na rozpálené kameny esence z bylin. Bál jsem se, ale dal jsem to. Pak jsem od šamana dostal i dva čaje, které jsem měl pít v přesných dávkách. Nevěřil bych tomu, ale problém se zdravím se mi po té kúře opravdu zlepšil.

capoeira páskování únor
Páskování nejsou zkoušky. V Jablonci si ho užily přes dvě stovky capoeiristů

Jak na vás působili domorodí Mexičané?Procestoval jsem pořádný kus světa, od Bali po Austrálii. Ale nikde jsem nepotkal tak zlé lidi, jako jsou mexičtí indiáni. Na cizince koukají vysloveně nepřátelsky. Všichni jsou snad na drogách, opilí od rána do noci, celý život. I když jsem si chtěl něco koupit, ať nějaký suvenýr, nebo jídlo, tvářili se, že mi to snad ani prodat nechtějí.

Vrátíte se do Mexika?
Určitě to byla zajímavá zkušenost, ale takhle bych to už nedal. Můžeme být rádi, že žijeme tady v Česku. V jižním Mexiku si musíte hlídat záda, a to doslova. Když jsem přiletěl domů, uvědomil jsem si, že v Jablonci, v Liberci, v Praze je prostě moc fajn.