Když začal v 90. letech s podnikáním, často slyšel: „Jste blázen, blouznivec z Jizerských hor.“ On se ale nevzdal. Založil společnost Jablotron, která úspěšně vyrábí zabezpečovací zařízení. Tehdy jim k růstu pomohla situace ve společnosti. „Když proběhla malá privatizace, lidé za rodinné úspory koupili restaurace, krámy a podobně. A vzápětí prezident Václav Havel udělil velkou amnestii a otevřel brány vězení. Lidé se najednou začali bát o svůj nový majetek,“ vzpomínal šestašedesátiletý podnikatel, který redaktora Deníku přivítal na zápraží domu v šortkách a tričku. Ty nesly stopy po manuální práci. Sám připravil židle, stolek, uvařil kávu a vyprávěl.

Třeba o tom, jak prožil okupaci v roce 1968, jak pracoval pro LIAZ, jaký tam zavedl zlepšovák, čím mu pomohl v podnikání zakoupení západní videorekordér nebo jak nakupuje drahé přístroje pro nemocnice či pomáhá seniorům a bezdomovcům.

Jeho poslední velká aktivita se jmenuje Dárek pro Putina. Ukrajině tak pomohl poslat zbraně za více než miliardu korun. „Ruské rakety padají pár set kilometrů od nás a zabíjí civilní obyvatelstvo. Stejné lidi jako jste vy, já, vaše děti, moje děti. Proto se snažím burcovat, že je to i naše válka,“ uvedl filantrop, který 28. října dostal Stříbrnou medaili od předsedy Senátu.

Pokud vím, vy nejste jabloneckým rodákem, byť je vaše jméno právě s tímto městem spojeno. 
Narodil jsem se v Jičíně a dětství prožíval v Radvánovicích u Turnova, poté přímo v Turnově. Pak jsem se přestěhoval do Jablonce. Nastoupil jsem tam totiž po vysoké škole do práce s tím, že jsem dostal byt. To pro mě bylo nezbytné, protože jsem se ženil už v prvním ročníku studia na Vysokém učením technickém v Praze, kde jsem poznal svou budoucí ženu. Po svatbě se nám narodilo dítě.

Tak by měla vypadat zástavba v projektu Byty Jablonec.
Přes 200 nových bytů pro Jablonec. Nejdražší vyjde na 17 milionů korun

V roce 1968, tedy v době, kdy proběhla okupace vojsk Varšavské smlouvy, vám bylo 11 let. Jak jste tu situaci vnímal? Ten den si pamatuji velmi dobře. Spali jsme u babičky na půdě. Ráno nás babička budila s tím, že je válka. Nad domem létala letadla, po hlavní silnici jezdila vojenská technika. Maminka přiběhla dříve z práce, běžela skupovat nějaké zásoby. V Jičíně se i střílelo, tak naši usoudili, že nás odvedou k druhé babičce do Karlovic, což bylo asi tři kilometry. Tak jsme si sbalili papírové kufříčky a pochodovali. Už na silnici před domkem babičky a dědečka byl na silnici vápnem napsáno: Pověste kolaboranta Machačného. To byl můj děda, který byl už od 2. světové války přesvědčený komunista. Tak nás rodiče otočili a šlapali jsme zpátky domů.

Pro vás osobně měla pak důsledky i stávka, která se konala přesně rok po okupaci Československa. Jak na to vzpomínáte?  
Můj táta byl vždycky takový opatrný. S okupací nesouhlasil, ale nikdy se nedral do čela protestů. Spíše tak postával někde vzadu a pozoroval dění. To se mu ale svým způsobem v roce 1969 stalo osudným. Tak tomu bylo i o té generální stávce. Soudruzi si stávkující fotografovali a táta, protože stál vzadu, schytal pěkný portrét. Když jsem pak končil základní školní docházku, bylo mi jasně řečeno, že nemám přihlášku na střední školu ani podávat. A tak jsem se šel vyučit elektrikářem. Až po vyučení, když jsem se stal dělnickou třídou, a pracoval ve Sklářských strojírnách, jsem mohl nastoupit na střední. Vychodil jsem průmyslovku v Jičíně a chtěl jít na vysokou, ale z fabriky zase přišel na tátu posudek, že se v kritických letech choval progresivně. Ten posudek podepsal soudruh, který v 69 roce organizoval stávkový výbor. Sám jsem za ním šel, on nakonec posudek upravil a já se na vysokou školu dostal.

Jaká byla situace ve školství v dobách nastupující normalizace? 

Takové to nejtužší období jsem prožil ještě na průmyslovce. Tehdy vyšlo 2 tisíce slov. Pamatuji se, jak jsme je rozebíraly na nějaké občanské výchově a z debaty vyznělo, že v tom dokumentu je všechno pravdivé. Tehdy vrazil do třídy ředitel a říkal: chlapi, já si také myslím, že je tam pravda, ale proboha, nikde to neříkejte nahlas, nebo bude problém. Na vysoké škole to už bylo jiné. Vysoké učení bylo i v té době svým způsobem svobodné. První rok jsem se učil v Poděbradech a tam jezdil jeden profesor na marxismus-leninismus. A ten nám vyprávěl takové věci, že měl úplně nabité přednášky. Soudruzi měli pod svícnem největší tmu, tam jsme se dozvídali věci.

Právě tehdy jste se „musel“ oženit. Jaké bylo skloubit školu, manželství a rodičovství? 
První ročník, kdy se tohle vše událo, jsem s učením bojoval, měl jsem problémy s matematikou, fyzikou. Všichni nade mnou lámali hůl, že tu školu nedodělám. Tam jsem se ale kousl, doslova jsem se, jak se říká, zabejčil, a školu dokončil.

A pak jste se dostal do Jablonce. Jak? Oslovili mně z LIAZu. Můj bratranec tam byl v podniku ředitelem, a i když jsme se kvůli rodinným nepříliš dobrým vztahům viděli za život všeho všudy asi čtyřikrát, nabídl mi místo v nově vznikajícím centru aplikované elektroniky. A že na to nikoho nemají. A já byl natolik odvážný, spíše drzý, že jsem kývl. Samozřejmě, velkým lákadlem byla nabídka bytu ve Mšeně.

Jak na tu dobu vzpomínáte? 
LIAZ byl v té době vynikající značka. Kamiony vyhrávaly prestižní závody typu Rallye Paříž – Dakar. Za bratrance Petra Dědka motorárna jela, on tam vládl pragmatickou rukou. Vcelku se masivně investovalo do moderních technologií. Já jsem dostal za úkol zavést první PC. To byla tehdy neprobádaná oblast, tehdy se do Československa dostávaly počítače přes překupníky, doslova veksláky. A v LIAZu po mně chtěli, ať je na tom naučím dělat. Já do té doby PC nikdy neměl v rukách! Učil jsem se z příruček a rovnou ty znalosti předával dál. To bylo dobrodružství.

Vy jste zažil v LIAZu i svůj první velký profesní úspěch. O co šlo? 
Byla to práce na nových brzdných stanovištích. V podniku bylo takových stanovišť 24. Tam se motory zabíhaly a testovaly. Jenže technika byla už dost zastaralá, a tak se hledalo, jak modernizovat. Díky tomu jsem se už rok po vysoké škole dostal na služební cestu do Anglie, pak do Rakouska a západního Německa. Nejvíce mi padly do oka brzdy anglické, ale chtěli za ně tolik peněz, že je LIAZ neměl. Opět drze jsem řekl, ať koupí brzdy bez elektroniky, že tu si postavíme sami. Tak se koupily tři nová stanoviště a my jsme v kolektivu během asi půl roku postavili první řídící počítač. Fungovalo to, a tak LIAZ dokupoval další stanoviště.

Skalní vyhlídka Paličník u Hejnic.
FOTO: Výšlap na Paličník odmění výhledem na Krkonoše, Lužické i Jizerské hory

Říkal jste, že jste rok po škole jel do Anglie. Jaké to bylo? 
To byla rána. Bylo to nějak začátkem prosince, takže do adventního času. Fotil jsem tam samé obchody s květinami, se zeleninou a ovocem, výlohy hračkáren. Tahle zkušenost mě navždy poznamenala. Najednou jsem viděl, že ten svět vypadá venku úplně jinak. I lidé tam byli strašně sympatičtí, byli k nám hrozně vstřícní, akorát mě mrzelo, že oni na nás koukali jako na takové chudáčky.

Dalibor Dědek, majitel společnosti Jablotron.Dalibor Dědek, majitel společnosti Jablotron.Zdroj: archiv Dalibora DědkaPoposkočme k začátkům vašeho podnikání. Jak vás to napadlo?
Já jsem po sametové revoluci chodil tlumočit na jednání, které vedlo tehdejší vedení LIAZ se společností Iveco, která měla zájem o vstup do LIAZu. Viděl jsem přístup těch soudruhů, co to měli na starosti. Šlo jim snad jen o to, aby se dostali s rodinou do zahraničí. Byli za to schopní prodat svoji vlastní mámu. Říkal jsem si, tohle musí zkrachovat. A tak jsem odešel.

A tím vznikl Jablotron? 
Nejdříve bylo Jape, což byla v podstatě fyzická osoba. Měli jsme tam tiché společníky, což byli kolegové z práce. Ale to nemělo dlouhého trvání, a tak jsme založili společnost s ručeným omezeným. Tak vznikl Jablotron.

Hned jste se vrhli na zabezpečovací techniku? 
Ne, kdepak, ten průběh byl úplně jiný. My jsme na začátku do toho šli, protože opravárenský podnik ČSAO Moravany si u nás díky dobré reputaci z Liazu objednal vybudování testovacího stanoviště na spalovací motory za více než milion korun. Před námi vyvstala nutnost sehnat statisíce na materiál. Neměli jsme nic. Bydleli jsme v paneláku. Objel jsem rodiče, tchyni a další příbuzné. Někteří zastavili baráky na úvěr, kamarádi nám půjčili peníze, protože nám věřili a tahle zakázka byla strašné terno. Během asi tří měsíců se ale objednavatel dostal do platební neschopnosti. Nám řekli, že objednávku neruší, ale že sorry, nejsou nám schopný nic zaplatit a asi ani nebudou. Takže my jsme všude dlužili. To byl asi nejhorší moment v celém podnikání. Tehdy jsem dokonce musel vyhledat pomoc psychologa, protože jsem tři měsíce nespal.

Co vás zachránilo? 
Jak jsem měl možnost pobýt na západě, přivezl jsem si z Německa video přehrávač, abych tady potom zjistil, že to má jinou normu na zvuk a na barevný obraz. Musel jsem ho pomocí konvertorů upravit. Jak se otevřely hranice po revoluci, tak byli tací, který sem přivezli celé vlaky podobné elektroniky. A teď, co s tím? Začali jsme doslova přes noc vyrábět moduly na úpravu a přes různé opravny televizí a videí to prodávat. A tím jsme vlastně přežili. Mezitím jsme prostě přemýšleli co dál. Proběhla malá privatizace, kdy lidé za rodinné úspory koupili restaurace, krámy a podobně. A vzápětí proběhla velká amnestie, kdy vlastně prezident Václav Havel otevřel brány vězení. Lidé se najednou začali bát o svůj nový majetek.

A tak se začala psát slavná kapitola Jablotronu… 
První alarm jsme zbastlili na koleně, jít s tím na trhy byla docela drzost, ale jiný produkt tu nebyl. My jsme ale náhle stáli před problémem, kdo bude ty alarmy montovat. Dali jsme inzerát, že naučíme případné podnikatele v oboru elektro, jak alarmy montovat. A začali jsme školit, jak si založit soukromou firmu v tomto oboru. Když vyšel inzerát, tak nám od rána do večera zvonil telefon. Nám se pro první běh toho školení přihlásilo asi 800 lidí. Stihli jsme je proškolit asi během tří měsíců. Ta školení se pak stala tou nejsilnější formou na naší marketingové strategii.

Nová budova Svobodné základní školy Jablonec nad Nisou.
Jablotron zafinancoval novou budovu pro základní školu, vyšla na 183 milionů

Trh se zabezpečovací elektronikou zažil v 90. letech obrovský boom. Stíhal Jablotron? Postupně jsme nebyli schopni pokrýt poptávku trhu. Prostě jsme neměli finance na rozšíření. Sháněli jsme peníze, já jsem chodil z banky do banky. Vy chcete vyrábět elektroniku? Víte o tom, že jako první zkrachovala Tesla? Jste prostě blázni, blouznivci z Jizerských hor, říkali. Nakonec nám ale vyšla vstříc Česká pojišťovna a mohli jsme do toho zase dupnout.

Postupně se stala z Jablotronu světově uznávaná společnost. Jak obrat a ziskovost rostla, začal jste se poohlížet, kdy by vaše peníze mohly pomoci?
Vychovávala mě babička a ta nás učila, že svět okolo je jen tak dobrý, jak dobrý si ho uděláme. Když je někde nepořádek, tak to máme uklidit, ať už to je naše, nebo to není naše. Už v počátku podnikání jsme pomáhali náhodně. Obří zlom v tomto směru pak znamenalo udělení ocenění Firma roku 1994. Těch žádostí o dary a dotace se na nás nahrnulo obrovské množství. V té době jsme si řekli, že tomu musíme dát nějaký řád. Napsali jsme si pravidla, kam budeme přispívat. Zdravotnictví, školství, udělali jsme si nějaký rozpočet a od té doby jsme začali potřebné podporovat systematicky. První velkou akcí byl společně s Nadací Preciosa nákup operačního mikroskopu pro Krajskou nemocnici v Liberci, to byla velká rána. A další a další věci, které nás napadly třeba náhodou.

Třeba kostel v Hejnicích?
Ano, s kolegou jsme jezdili na běžky a remcali jsme nad tím, že v Hejnicích opravili klášter, ale kostel tam zůstal prostě vybydlený. Tak jsme zafinancovali opravu střechy a průčelí.

Pomáhali jste i jinde, třeba v Praze jste přišli s ubytovnou pro bezdomovce. Proč jste začali pomáhat zrovna jim?  
Když jsme rozjeli Pult centrální ochrany, tak jsme zjistili, že v zimě je enormní počet zadržených pachatelů. Prostě bezdomovců, kteří se vloupají kamkoli, aby v relativním teple přežili mrazivé noci. Tak jsme tenkrát zřídili ubytovnu a tu jsme několik let financovali. A pak jsem měl hroznou radost, že si to pražský magistrát, který nám nejdřív hrozně házel klacky pod nohy, vzal pod svou správu a dodnes to funguje.

Před lety jste také zafinancovali výstavbu Domova důchodců U Přehrady. Jak k tomu došlo? 
Hodně jsme spolupracovali s jabloneckou nemocnicí, kupovali jsme vybavení na operační sály, polohovací postele a podobně. Jeden z primářů, pak přišel s tím, že se lékařům daří prodlužovat věk dožití, ale ne kvalitu života. Že prostě čím dál tím víc přibývá lidí, kteří se stávají problémem pro své blízké, kteří často ten stav nezvládají. V nemocnici dají nemocného do relativního pořádku, odjezd domů, znovu do nemocnice, domů, kolotoč. Tak jsme řekli dobře, my vybudujeme dům a vybavíme ho. Vybereme nějakého provozovatele. Jenže po čase jsme si uvědomili, že provozovatel musí generovat zisk. A tak kvalita jídla byla, jaká byla, lidé za vše platili docela vysoké sumy. A tak jsme se s provozovatelem nakonec rozešli. Dokonce jsme mu ještě zaplatili odstupné. Za to nám dal know-how, jak to provozovat. Založili jsme spolek a provozujeme domov sami.

Dny evropského dědictví v Jablonci nad Nisou.
Dny evropského dědictví doprovodily v Jablonci trhy i oslavy 90 let radnice

V těsném sousedství nyní Jablotron, lépe řečeno Nadace Jablotron, zafinancovala přestavbu další budovy, tentokrát pro Svobodnou základní školu. Byl záměr udělat seniory a děti sousedy? Děti s těmi důchodci můžou potkávat. Proč to chceme? Protože já jsem sám měl možnost vidět, jak se s těmi staroušky skoro nedá domluvit, ale přivedete tam malé dítě a oni najednou pookřejí a najednou se zase chovají normálně. Pro ně to je úžasná terapie. A pro děti jsou dědečkové a babičky. Ta symbióza může být hodně dobrá.

A co máte v plánu teď? 
Ono těch aktivit je strašná spousta. Jednou z nich je ta, že jsme koupili jabloneckou porodnici. Přišlo nám líto, aby se ten krásný dům zbořil a někdo si tam postavil fabriku nebo nákupní centrum. Ten dům je v hodně špatném stavu, na druhou stranu je zajímavý architektonicky. Teď se objevil architekt, který nám nakreslil přestavbu na byty. Nyní už máme projekt. Je to taková forma pomoci Jablonci tak, aby tam vzniklo něco smysluplného. Dále se chystáme podpořit Nadaci Neuron, která podporuje vědu. Uděluje ceny úspěšným českým vědcům a vytvořila se kolem toho taková ohromně dobrá atmosféra.

Ještě jsem slyšel něco o ortopedické klinice v Liberci. Tam také putují peníze z Jablotronu? 
To je také zatím hodně na začátku, i když objekt už jsme koupili. Projektuje se a běží stavební řízení. Klinika bude kvalitně doplňovat specializovanou ortopedickou kapacitu nemocnic v regionu. Cílem není generovat zisk, ale zajistit spokojenost pacientů, lékařů i dalšího personálu.

Je pro vás samozřejmostí, že pomáháte? 
Nemyslím si, že by to mělo být povinností bohatých. Naopak, měla by to být jejich radost. Protože když už ty peníze máte, co dává za smysl sníst čtyři řízky denně, nebo si koupit vlastní letadlo? To, že někde nahromadíte hromadu peněz, to vám žádnou radost neudělá, naopak, jen starost. Já jsem zjistil, že bylo daleko snadnější, když jsem někde přispíval sám za sebe, protože když nakládám s penězi, které vydělaly stovky lidí ve firmě, tak si říkám, jak já zdůvodním pracovníkům, proč si ty peníze neodnesli ve výplatě? Ale proč jsme třeba koupili Jizerské louky? Aby tady po nás něco zbylo, aby naše práce měla nějaký přesah, aby na to mohli být hrdí i zaměstnanci.

Vy jste hned po začátku ruské agrese na Ukrajinu zastavil jakékoli obchody i poskytování služeb společnosti Jablotron v Rusku a Bělorusku. Pak jste zašel ještě dál a založil sbírku Dárek pro Putina. Jak byla úspěšná? 
V prvních měsících to byla euforie, rychlá pomoc, vybrali jsme miliardu. Pak to začalo váznout, a tak prostě jsme přemýšleli co dál. Pak jsem poznal mediálního konzultanta Martina Ondráčka, který přišel s nápadem vytvořit virtuální e-shop se zbraněmi. Tuhle sbírku jsme rozjeli v květnu loňského roku a za jeden rok se vybralo dalších půl miliardy korun. Pořád se vybírá.

Jak vnímáte stále silnější kritiky pomoci Ukrajině? 
Někteří lidé jsou slepí, nechtějí si uvědomit to, že se nás tahle válka osobně týká. Válka je mezi civilizovaným a necivilizovaným světem. Hrozně mě zklamal přístup západu, měl začít s reálnou pomocí daleko dřív. Ruské rakety padají pár set kilometrů od nás a zabíjí civilní obyvatelstvo. Stejné lidi, jako jste vy, já, vaše děti, moje děti. Proto se snažím burcovat, že je to i naše válka. Politici si to také začali pomalu uvědomovat. Ale kdyby tu podporu, kterou Ukrajinci dostávají teď, dostali na tom začátku, tak už jsou Rusové dávno pryč.

Dostal jste se do kontaktu s některými emigranty z Ukrajiny? 
My jsme měli u sebe dvě paní s dětmi z Ukrajiny z Charkova. Vyprávěly, že když to začalo, tak si přítomnost války moc neuvědomovaly. Děti chodily normálně do školy, školky a chodily i do kina, do restaurací. Jen z dálky byla slyšet palba. Jenže jednoho dne se podle jedné z těch malých holčiček zvedl takový divný vítr. Raketa dopadla na sousední panelák. Zmatek, šílený den, život ve sklepě. Byli tam takhle s ostatními lidmi asi měsíc, prostě živořili někde po těch sklepích. Až pak se rozhodli, že utečou.

Dalibor Dědek, majitel společnosti Jablotron.Dalibor Dědek, majitel společnosti Jablotron.Zdroj: archiv Dalibora DědkaDALIBOR DĚDEK 

- narozen 21. června 1957 
- český podnikatel, mecenáš a spolumajitel skupiny firem Jablotron 
- podle časopisu Forbes je s majetkem kolem 7,7 miliardy 56. nejbohatším Čechem 
- žije ve vesničce na Železnobrodsku