Už to zase začalo. Velké stěhování národů. Z domova na chatu nebo chalupu. Mánie nejen Čechů. Ti šťastnější, rentiéři a penzisté na několik měsíců. Vypravil se i Honza s Boženkou. Zjara se už nemohli dočkat, až naloží dodávku pod strop a vyjedou na chaloupku po babičce.

Přivítala je malebná vesnička, kde si Honza jako malý hrával s ostatními kluky na vojáky, přelézal ploty, aby kradl hrušky, nebo lezl do JZD potajmu upíjet od ženských čerstvě nadojené mléko. Už má sám pár křížků na hřbetě, ale některé starší domorodkyně na něj i teď dál volají Honzíku jako tenkrát.

Oba si s úlevou oddechli, když vybalili poslední krabici z auta, pootvírali všechna okna a dali na sluníčko větrat peřiny. „Je krásný květen, viď,“ řekl Honza a pohledem vyzval Boženku k souhlasu. I ona se už nemohla dočkat dlouho dopředu přesunu do vesnice, byť jí to rok od roku zmáhalo stále víc.

„Jedu pro zásoby, dej mi lístek, ať na nic nezapomenu,“ vytrhl ji ze snění manžel. Poslušně mu podala seznam a šla se věnovat postupnému zabydlování. Co se děje za plotem a přes silnici ani nevnímala. Jen zaznamenala nastartování dieselového motoru u jejich auta. Manžel odjížděl. Zmizela uvnitř chaloupky připravovat ji na první noc.

Honzík si, na rozdíl od mnoha mužů, počínal při nákupu dostatečně samostatně, to mu problém nikdy dělalo. Zvykl si ještě v době, když on už byl důchodce, ale Boženka ještě pracovala a jezdila za ním na chaloupku jen o víkendu. Už tehdy si vesnici doslova znovu zamiloval.

No prostě samotný chlap. A matky ze sousedství mu trochu podstrojovaly. Tu některá přinesla mísu rybízu, tu čerstvě zabitého králíka, onehdy rovnou upečený koláč. Honza je znal všechny, co bydlely v okolí. Někdy s ním některá jela i na nákup.

„Honzíku, Honzíku!“ zaznělo mu v uších, když se vracel s nákupem. Úplně se oklepal, jako by to mluvil někdo v kabině auta. No, na to on nevěřil, přenos myšlenek, bílá magie a kdo ví co ještě.

To právě míjel sousedku od potoka. Jednu ruku zvedla k pozdravu. Usmál se a na oplátku zamával pravicí. „Ty ženský to maj těžký. V takovým horku a ona pleje zahrádku,“ pomyslel si Honza, když viděl ženu v kleče u plotu. Brzdy zakvílely, jak Honza dupl na pedál.

„Ježíši Kriste, vždyť ona přece chodí o francouzských holích,“ bleskla mu myšlenka v hlavě, když začal brzdit. Co by asi tak mohla plet na zahrádce, když se poslední dva roky sotva pohybuje.

„Honzíku, to jsem ráda, že sis mě všiml,“ usmívala se stařenka s vlasy jako stříbrný vítr, když jí Honza stavěl na nohy a podával berle. „Už sem tady klečela hodinu a mávala, ale ty jediný jsi zastavil.“