Zlaté medaile z biatlonu vozila Gabriela Soukalová (Koukalová) v letech 2012-2019. Vyhrála Světový pohár, vzácné medaile má z mistrovství světa i olympiády. Její nástupkyní je Markéta Davidová - mistryně světa z roku 2021. Obě skvělé sportovkyně pochází z Jablonecka. 

Moc lidí ale neví, že první zlatou medaili z MS v biatlonu přivezla na sever ústecká sportovkyně Jana Vápeníková (Kulhavá). Také trénovala v Jablonci nad Nisou, ale podstatně dříve. Deník se vypravil po stopách jejího mimořádného talentu.

Dá se vůbec srovnat biatlon v době vaší kariéry a dnes?
Sleduji každý závod v televizi, moc fandím Markétě Davidové. Rozdíl je především ve vybavení, dopravě, servisu. Skoro každý tým má vlastní kamion, rozhoduje kvalita lyží, letní příprava, soustředění na ledovci, psychologie. Pažby malorážek jsou upravené na tělo závodnice, rozhodují maličkosti, třeba speciální trenažér. Je to nádherný sport, ale také velká dřina.

Vaše maminka Bedřiška Kulhavá pochází z ústeckých Předlic, nedávno oslavila devadesátku a Deník popisoval její sportovní úspěchy. Dalo by se říci, že rodiče vás nasměrovali k vrcholovému sportu?
Oba rodiče sportovali, na závody mě brali s sebou. Maminka si vedla sportovní deníky, proto si dnes mohu přesně vybavit, kde a kdy jsem závodila. První běžecké závody jsem absolvovala v pěti letech na Velké Kunratické. Doběhla jsem skoro poslední.

A kdy jste zkusila poprvé běžky?
Běžky jsem vyzkoušela na Telnici trochu později, závodila jsem za RH Ústí. Jezdila jsem na kole, střílela ze vzduchovky, posléze z malorážky, plavala, běhala po lesních cestách. Nikdo mě nemusel nutit k tréninku, sama jsem se chtěla zlepšovat.

V Ústí tenkrát nebyl žádný biatlonový oddíl, jak jste se dostala do Jablonce?
Do Jablonce jsem se dostala v šestadvaceti letech. Do roku 1990 jsem pracovala v Hrbovicích jako cukrářka. Na všechny závody jsem si brala v pátek volno, jezdila jsem sama vlakem, s batohem na zádech, malorážkou v ruce. Nejhorší byla cesta na Slovensko. Holky měly výhodu, že cestovaly s oddílem.

A pak se z vás najednou stala profesionální sportovkyně…
V roce 1990 jsem dostala nabídku do vrcholového střediska sportu v Jablonci, moc jsem neváhala. Mým tajným snem byla olympiáda. Během několika hodin se mi změnil život, sport mě živil. Ubytovna, trénink, závody, rehabilitace, posilovna, ubytovna.

Kdo vás trénoval?
Prvním trenérem byl Milan Janoušek, potom Standa Řezáč. Holky ve skupině byly mladší, ale byla tam skvělá parta. V roce 1992 jsme získali bronzové medaile na MS v Novosibirsku. Trať 15 km, družstvo ve složení Jiřina Adamičková, Eva Háková, Gábina Sujová a já. Hned v následujícím roce MS v Bulharku a zlatá medaile ve štafetách. Byla jsem na dvou olympiádách, na lyžích jsem projela celou Evropu. V roce 1994 jsem skončila s vrcholovým sportem, bylo mi třicet.

Dělala jste více sportů. Jaké to byly?
Běhala jsem přespoláky, jezdila na kole, dokonce i po kopcích, dělala triatlony, lyžovala s malorážkou i bez ní. Sport byl můj život! Splnila jsem si sportovní sen, navlékla jsem reprezentační dres na olympijských hrách, slyšela krásnou hymnu, pár vzácných medailí doma mám. Čas se však zastavit nedá. Před rokem jsem prodělala operaci kyčle, na rekordy to už nevypadá, ala českému biatlonu fandím dál.

Sportují vaše děti?
Rodiče byli vzorem, manžel dělal cyklistiku. Pomyslný štafetový kolík jsem předala dál. Dcera dělá judo, syn kanoistiku. Sport nám prostě v rodině chutná!