Pokud si člověk něco může vyzkoušet vlastníma rukama, práce druhého si pak více váží. Během několika málo dnů se původní jablonecká pizzerie změnila k nepoznání. Dnes v poledne si tu poprvé můžete dát domácí těstoviny připravené přímo tady. Chtěli jsme vědět, jak je to složité.

„Mám i vlastní zástěru," potvrzuji šéfkuchaři v Grill & Pasta Půlměsíc sotva vejdu do dveří. Chlap jak hora s plnovousem jen zvedne obočí a kývne: „Spíš mi ukažte potravinářský průkaz…" Poslušně lovím dokument a současně chystám fototechniku. „Tak jdem na to," zavelí a vyhrne si u mikiny rukávy. „Pěkná kérka," hodnotím jeho barevnou ruku a v duchu si říkám, že fakt nevypadá na kuchaře, spíš na rockera. Ale vlastně v kuchyni to také musí klapat jak v orchestru, jinak by se asi hosté načekali.

„Podívejte se, jak míchám těsto, to další si už navážíte úplně sama," vysvětluje při odvažování Petr Šedivý u robota. Do domácnosti určitě není. Stojí jako ojetý auťák a tři trysky, kterými šnek tlačí těsto, stojí také tolik. Všechno se leskne novotou.

„Recepty se dodávají s tím strojem?" ptám se naivně. Petr se rozesměje na celé kolo. Nechápu. „Týdenní stáž v pražské restauraci Ambiente, je těstovinami vyhlášená a dokonce se za sklem vyrábějí přímo před hosty," vysvětluje šéfkuchař. Přiznává, že přestože je „masový", tak si těstoviny rád také dá, zejména nyní, když mu procházejí rukama.

Italská hladká mouka, semolína a melanž, což je upravený žloutek, který prochází 90° párou, trochu vody, hlavně žádná sůl. Pět minut pracuje stroj a jde se na to. „Poměry se musí dodržovat přesně na gramy. To je důležité. Z várky, kde je kilo mouky, se nají šestnáct lidí," říká Petr a upíná nástavec na špagety.

Šnek zavrčí a už se ze sotva viditelných otvorů ženou první „vlasy" těsta. A stejně jako cop je Petr pročesává. Zespoda utrhne, položí do bedny a chytá další várku. Teď je řada na mně.

„To je krásně teplé," raduji se z prvního výtvoru. Špagety pěkně drží pohromadě, přestože je těsto v zásobníku na první pohled jakoby sypké. Beru jeden cop za druhým a za chvilku zkušeně ukládám jeden vedle druhého. Přepravka je plná, stačí trochu prosypat moukou, aby se náhodou nepřilepily, a odložit k ostatním vyrobeným polotovarům do chladničky.

„Tak si připravte svoje těsto, budeme tlačit ještě fusilli," diriguje Petr a já se snažím odvažovat přesně na gram. Bleskne mi hlavou pohádka o Zlatovlásce… „Jiříku, abys nepřelil…" a šup melanže je o pár gramů víc. Provinile se podívám po šéfovi. „Tak dejte tedy o to méně vody, ale to bylo naposled," směje se a ukazuje jak odřezávat od nástavce fusilli: „Počítejte jedna, dvě, tři, říz!"

Po pár minutách mě bolí ruka, nedávám to na sobě znát. Víc mne ale bolí záda, jak se u stroje ohýbám. Zbytečně. Stačí se postavit bokem. Těstoviny se všelijak kroutí a jsou nedokonalé. „To je právě ono, jsou ručně vyrobené, to pozná každý. To je něco jiného než z pytlíku," chlácholí mne Petr. „Tak už toho nechce. Stojíte tu zkroucená. Já vám je uvařím. Co takhle s máslem, šalvějí a parmezánem?"

Teda, vážení, dobrota!