Jiří Fejfar
Žije v Plavech, je mu 47 let. Člen Československé obce legionářské.
Předseda Klubu vojenské historie Muzeum československé armády Haratický mlýn, Plavy.
Majitel několika historických motocyklů z 2. světové války.
V civilu majitel firmy Aifel3, zabývající se především pokrývačskými a výškovými pracemi.

V civilu tenhle energický muž pracuje se dřevem a plechem, rekonstruuje a staví střechy. Ve volných chvílích ale navlékne dobovou uniformu, do ruky vezme kvér a vyráží do bitvy. Pro svůj koníček před lety založil Jiří Fejfar v Plavech Klub vojenské historie Muzeum československé armády, je členem Československé obce legionářské. Současná koronavirová krize ale nepřeje ani bojovníkům.

Asi vás uniformy a zbraně bavily od mala?
To bavilo. Asi jako každý normální malý kluk v té době jsem měl sklony k vojenství a sportu. V dějepisu mě strašně zajímala první a druhá světová válka. Měl jsem německou přilbu, táta mi svařil samopal. Samozřejmě mne zajímali husité, od mala, co si vzpomínám, jsem cokoli křižáckého považoval za špatné. Ale německá armáda z doby druhé světové války musí budit zájem už jen pro své technické vybavení a disciplínu, kterou němečtí vojáci vládli. Nesmíme ale zapomenout, že v mnoha konfliktech byla právě německá armáda tím agresorem. Jak jsem dospíval, zjistil jsem, že ani ta německá armáda není to pravé. Chtěl jsem ctít tradice Československa. Jsem českoněmecké národnosti, absolutně se ale přikláním k češství.

Od kdy jste začal sbírat vojenské věci?
Tak od sedmnácti osmnácti let. Nějaké věci jsem měl ale ještě dříve. Můj praděda, rodilý Němec, bojoval v 1. světové válce za Rakousko-Uhersko, poté působil v československé armádě. V roce 1943 pak jako rodilý Němec, byť už starší ročník, musel nastoupit do wehrmachtu. Od konce roku 1944 byl praděda nezvěstný až do července roku 1945, kdy přišla zpráva, že praděda je živ v americkém zajetí v Chebu. Tak se prababička sbalila a dojela si pro něj. Myslím si, že se mu moc do pohraničí nechtělo, v Chebu se mu dařilo relativně dobře, jako švec opravoval boty německým zajatcům, ale i Američanům. Zemřel v roce 1973, v roce, kdy já jsem se narodil. Prababička ho přežila o dvacet let, s tou jsem válečnou dobu hodně probíral.

Přesto i dnes tehdejší německá armáda táhne, lidé sbírají propriety z té doby, vy sám máte takovou uniformu. Čím to je?
Asi tím tajemnem, lidi přitahuje zlo, i když samozřejmě i tehdejší němečtí vojáci byli jen lidé. Za války se udály ošklivé věci, těsně po válce také. Češi byli vzteklí, spoustě z nich Němci ublížili. Pátrám po válečných a poválečných osudech zdejších lidí, hrabu se v archivech, chodím po lidech, kteří by mohli být pamětníky. Generace, která zažila válku nemůže na Němce zapomenout a odpustit jim. Takže ta nenávist je tu stále s námi. Mladší generace na to už hledí jinak. Oni zažili tu dobu, která je pro nás lidsky strašně těžko pochopitelná. Je jednoduché odsoudit Lidice a jedním dechem i násilí na německém civilním obyvatelstvu. Kdyby zažila naše generace to, co lidé přes válku, zřejmě by se nechovala zásadně jinak. Jak bych se choval já jako německý voják? Jak jako sovětský? Jak bych se choval jako partyzán, jak jako přeživší z koncentráku, jak jako člověk, kterému zabili syna? Na žádnou otázku nemám jasnou odpověď.

Jak a kdy klub Muzeum Československé armády vznikl?
Aktivně jsem začal vojenské věci praktikovat s dvěma kolegy v roce 1997. V té době to ještě dělalo málo lidí a nepohlíželo se na to nijak vřele. Dneska naopak vojenská historie zajímá kdekoho a každý chce být součástí. Je to daleko jednodušší. Na internetu po pár kliknutích máte objednanou dobovou uniformu, pak ale záleží na tom, jak kvalitní si koupíte, což je samozřejmě závislé na penězích. My jsme začínali s originálními kusy, přešívali jsme uniformy švýcarské a švédské, které byly nejblíže německým. Což je také zajímavá věc. Německou uniformu seženete odkudkoli, dobovou uniformu československé armády to už je problém. Ani ukázek nebylo moc, legendární Bahna, pár ukázek na Chomutovsku a někde u Brna.

Předpokládám, že drahé jsou i zbraně.
Puška na zbrojní pas Mauser stojí 25 tisíc, ruská puška Mosin stojí 15 až 20 tisíc. To jsou ostré zbraně, které se dají dle zákona použít. Kulomet stojí cirka 60 tisíc korun. Zbraň nemáte jen jednu, já sám jich mám pět. Pak jsou šílenci jako já, že mají i dobové motorky nebo auta. A to už jsme v milionech.

Co na to rodina?
Dětem se to líbí, ženy s tím asi moc nesouhlasí, co ale můžou dělat, když si chlap něco vezme do hlavy? Ono se říká, že kdo si hraje, nezlobí, ale ona to není tak úplně pravda. Ale je to něco úplně jiného, než kdybych chodil denně do hospody a tam vykládal a poslouchal nějaké nesmysly, v sobotu na fotbal. To raději střelecký den.

Každý klub vojenské historie se specializuje na určitou dobu, určitou armádu. Jak to má plavské KVH?
Náš klub se specializuje na prvorepublikovou československou armádu, speciálně na 44. pěší pluk z Liberce, který byl v roce 1938 dislokován tady u nás. V rámci pěšího pluku pořádáme pietní akty, pokládání věnců, čestné salvy. Letos jsme ji předvedli třeba pro organizaci Regi Bace, což je nadační fond pro válečné veterány. Konkrétně v Praze u hrobu rodiny Hojerových. Jiří Hojer byl synem vzpěrače a zápasníka Fridolína a za války ukrýval v sokolovně po atentátu na Heydricha parašutisty Gabčíka a Kubiše, byl zapojen do odboje, přechovával zbraně. Každoročně pokládáme věnce při oslavách založení Československé republiky v Haratině a Plavech. Při stoletém výročí ukončení 1. světové války jsme stáli čestnou stráž na Slávii, pro obec legionářskou jsme párkrát dělali pietní akt v Liberci na hřbitově Ostašov nebo v kasárnách. Velice smutné je, že těch pietních aktů se účastní čím dál tím méně lidí. Na vlajkový sloup, který jsem si postavil v areálu Haratického mlýna, vytahuji československou vlajku třeba na svátek Jana Husa, teď i na svatého Václava.

Ukázky bojových akcí jsou vděčné divácky. Od kdy je předvádí váš klub?
Přímo pod hlavičkou našeho KVH je připravujeme od roku 2012. S pár lidmi, kteří jsou v klubu v podstatě od začátků, se ale ukázek účastníme už od roku 1997. Ona taková akce není jen tak. Několik týdnů předem musíte informovat policii. Musíte obeznámit obec. Pokud chceme uzavřít silnici, musíme opět žádat. Musíme sehnat dostatečné množství munice, jídlo pro účastníky, místní hasiče požádat o občerstvení pro diváky. Měsíc před akcí je s ní tolik práce, která se dělá zadarmo, že to opravdu musí dělat srdcaři. . Na přípravě pracují aktivně čtyři lidé. Někdo má na starosti plakáty, další registrace, já většinou zařizuji to, o čem jsem mluvil. Další člověk má na starosti scénář ukázky, který musí být autentický, ale nikdo mu do toho nesmí mluvit.

A propó, Muzeum československé armády. Kamenné muzeum nefunguje, je to tak?
Muzeum československé armády je názvem našeho klubu. Zatím děláme výstavy pod širým nebem nebo výstavy na vyžádání. Ale muzeum jako takové připravujeme. Máme připraveno velké množství artefaktů. Tady v bývalém mlýně máme připraveno hned několik pater. Sbíráme spousty dokumentů s razítky místních organizací a orgánů jako jsou mapy, fotografie, části uniforem. Ideou je, aby muzeum mapovalo období od konce 1. světové války od po 60. léta minulého století. Od legií přes československou prvorepublikovou armádu, východní a západní frontu druhé světové války a poválečnou armádu po samopal vzor 58. Máme připraveny dobové i repliky zbraní, maskovací uniformy. Spolek má ve vlastnictví nákladní vůz Praga z padesátých let, ale vyráběla se už od roku 1936. Máme i válečné dělo vyrobené v roce 1943, které je zcela legálně upravené na střelbu slepou municí, což je unikát s neuvěřitelnou hodnotou.

Váš klub na poslední chvíli kvůli opatřením proti šíření koronavioru zrušil velkou akci Poslední výstřely 2. světové války na Tanvaldsku.
Nechali jsme vyrobit plakáty za několik tisíc korun, vylepili jsme je. Patrony se nezkazí, objednávky jídla jsme zrušili, snad to dodavatelé prodají jinam. Obec Plavy ani obec legionářská nám samozřejmě nedá příspěvek na akci. Můj osobní názor je, že na venkovní akce mohly být nařízeny jen rozestupy a roušky. Mohli být všichni spokojení, nikdo na nikoho nemusel nadávat. Na zařizování akce jsme obětovali svůj čas, který jsme mohli využít na svou placenou práci, to je také velká finanční ztráta.

O co vlastně lidé přišli, jak měly letošní Poslední výstřely vypadat?
Vycházet se mělo z dobových místních událostí. Zdejší německou posádku přepadli partyzáni, posádku zajali. V tu dobu se ale vracela německá armáda, která se stahovala od polské Jelenie Góry. Došlo k boji, partyzán i a povstalci z řad civilního obyvatelstva byli vytlačeni, německé jednotky prošli. Hned za Němci ale šla Rudá armáda, Němci se připravili do kruhové obrany a tady na ně Rusové zaútočili a jednotku zničili. Nad bojištěm se měl strhnout letecký souboj tří letadel, dvou ruských Jaků a jednoho Messerchmitta. Pyrotechnické efekty měly být veliké. Druhá ukázka je již známá epizoda až z 11. května 1945, kdy Rusové zabloudili na Šumburku k vile místního esesáka, který nestihl utéct. Zastřelil velitele Rusů, pak se strhla velká přestřelka, kterou ukončila až palba z děla, která nadělala z vily hromadu suti. Zemřela tam celá rodina.

Chcete v nějakém horizontu připravovat další akci?
Blíží se nám výročí vzniku československého armádního sboru a Slovenského národního povstání. Chceme na léto připravit akci většího rozsahu, aby nám tady létala alespoň dvě letadla. Ukázka se bude jmenovat 1944 a myslím si, že něco podobného ještě nikdo neudělal. Chceme ukázat peklo východní fronty se zvěrstvy na obou stranách. Nechci nikoho obviňovat ani nikoho bránit, ale jak Němci, tak Rusové mají od začátku 2. světové války na rukou krev nevinných.