Autor ale chystá pro malé čtenáře i novou knihu. Díky karanténě se také na zámku pustili do věcí, které předtím odkládali. „Uvnitř se pilně pracuje, uklízí, opravuje, počítá, přebudovává, inventarizuje, práce je více než dost,“ líčí kastelán.

Vaše kniha Jak se zbavit Mstivý Soni získala nedávno audioknižní podobu. Proč zrovna tento titul?
Mám z toho samozřejmě velkou radost. Soňa byla jasná volba. Jedná se o můj nejprodávanější titul, který vyšel už v několika dotiscích. Na databázích má vysoké hodnocení a těší se velké popularitě mezi čtenáři. Doufám, že nezůstane jen u něj, loni jsem podepsal smlouvu na další dvě dětské knihy. Uvidíme, jak se to vyvrbí…

Knihu převyprávěl David Novotný. Byl první volba?
Ve hře byli nejdříve dva interpreti. První nakonec nemohl kvůli pracovnímu vytížení a ujal se toho herec David Novotný. Za sebe mohu říct, že jsem za to rád. Patří mezi mé oblíbené umělce, rád poslouchám jeho projev. Stavil jsem se během prvního natáčecího dne a okamžitě jsem věděl, že to byla skvělá volba. Ostatně stejný pocit zatím měli všichni posluchači, kteří mi na audioknihu dávali nějakou zpětnou vazbu. Vnesl do knihy strašně moc a já jsem na konečný výsledek strašně pyšný!

Na poli literatury nejste nováčkem, ale poslední kniha vám vyšla v roce 2015. Proč taková dlouhá pauza?
Upřímně? Protože jsem strašně líný tvor! Vždy hrdě říkám, že mám velmi silně vyvinutou slabou vůli, a za tím si stojím. K tomu není kam spěchat. A když bych náhodou už nic nenapsal, nemyslím si, že by svět o něco přišel (smích). Aby to ale nevyznělo tak fatalisticky, v dubnu mi vyjde dětská kniha Vzpoura strašidel 2 a nová knížka pro děti je ve fázi „téměř dokončeno.“

Věnujete se i tvorbě pro dospělé. Máte rozpracovaný nějaký příběh?
Co se dospělácké tvorby týče, peru se s dvěma tématy. Jedno je ze zámku, kde pracuji. Je to příběh jedné ze sester našeho hraběte Mikuláše, která se jako mladá ve Španělsku zamilovala do černého řidiče svých hostitelů a otěhotněla s ním. Na tu dobu to byl veliký skandál, který ji osobně stál všechno, co v životě měla. Rodina už ji nepustila nikdy zpátky do Čech a ona nakonec skončila jako dělnice v továrně na emailové svícny a později jako švadlena ve francouzském šantánu. Krásný příběh, který přímo volá po zpracování, ale zatím ještě prostě neuzrál ten čas.

A ten druhý?
To je menší drama ze současnosti o následcích rozvodu a útěku dětí z domova, ale i tam jsem v úplných začátcích, takže jen bůh ví, jestli vůbec někdy něco z toho dopíšu…

Čím vás psaní okouzlilo?
Já měl velké štěstí na babičky. Obě dvě byly skvělé vypravěčky a k tomu měly co vyprávět. Jedna odešla ze Slovenska už jako desetiletá holka do služby do Čech a druhá, Volyňská Češka, měla zase hodně dramatické válečné období. Do toho obě skvěle fabulovaly a vymýšlely spoustu příběhů, vzpomínaly na legendy z hor, odkud pocházely. Asi se to tak nějak geneticky potkalo a protnulo. Psaní mě bavilo odmala, pořád jsem něco čmáral, ale vážněji jsem to začal brát až kolem třicítky, kdy jsem se vrátil do školy. Zaměstnavatel totiž začal požadovat vysokoškolské vzdělání. Naštěstí nebyla povinnost určité školy, tak jsem si vybral to, co mě bavilo, a strávil pět let na denním studiu Literární akademie Josefa Škvoreckého. A teprve tam se vlastně ten moloch rozjel a já se dopracoval k první knize.

Působíte jako kastelán a průvodce na zámku Hrubý Rohozec. Jak dlouho?
Na Rohozci jsem letos jubilejních deset let. Není to můj první a kvůli vývoji restituční kauzy asi ani poslední objekt, kde pracuji, ale rozhodně drží rekord v tom, že nikde jinde jsem takhle dlouho nevydržel. Většinou jsem dotáhl „pětiletku“ a šel zase dál. Tady jsem se nějak zasekl.

Má vás zámek stále čím překvapit?
Určitě. Pořád mě baví, možná i takovým tím outsiderstvím mezi ostatními objekty v Českém ráji i tou zoufalou situací, kdy je zaseklý mezi státem a nárokovateli restituce.

Jaký je život na zámku?
To je taková ta klasická otázka, která vyloženě volá po odpovědi, jaká je to romantika. Nebudu lhát, že bych si ještě dovedl představit bydlet v paneláku, ale jinak se ten život tady a „tam“ nějak moc neliší. Jen máte víc prostoru na uklízení a hromadění lapačů prachu a musíte si zvyknout na to, že většina hradních a zámeckých bytů nemá všechno, na co jsme zvyklí z malých domů. Já mám třeba ložnici v patře, ale kuchyň v přízemí a koupelnu přes nádvoří, což je třeba v zimě celkem opruz. Taky si musíte zvyknout na to, že starý dům pracuje a každé vrznutí a bouchnutí hned nepovažovat za útok nadpřirozených sil. Jinak pohoda, neměnil bych.

Co máte na své práci nejraději?
Asi to, že je tu pořád živo. Mění se spolupracovníci, nesedíte denně dvanáct hodin v kanceláři, ta pestrost práce, kdy chvíli taháte skříň, pak musíte na pokladnu, uvaříte kávu návštěvě, jdete provázet, posekáte trávník, vytřete záchody. Prostě práce všeho druhu a k tomu ten sezonní cvrkot, to mám rád. Jo, a práce s mladými lidmi, která je fajn, protože vás pořád nechává žít v domnění, že když s nimi dokážete držet krok, ještě nepatříte do starého železa!

Aktuálně nejen zámky uzavřela karanténa. Co to pro zámek znamená? Předpokládám, že dojde i na finanční ztráty…
Pro zámek to paradoxně znamená, že si trochu odpočine od návštěvníků. Dostali jsme trochu času navíc, tak se můžeme pustit i do dávno odkládaných věcí. Uvnitř se pilně pracuje, uklízí, opravuje, počítá, přebudovává, inventarizuje, práce je více než dost. Ztráty určitě budou, ale s tím nic neuděláme, zdraví a bezpečí je prostě přednější, o tom asi nemusíme diskutovat.

Vymysleli jste nějaké alternativy, jak se spojit s návštěvníky?
Každý týden natáčíme krátké, šestiminutové reportáže ze zámku, tu o nepřístupných prostorech, tu o zajímavém exponátu. Snažíme se pustit fanoušky hradů a zámků dovnitř aspoň virtuálně.