„Na Protrženou přehradu v Jizerkách jsme o prázdninách jezdívali roky. Ta opuštěná věžička uprostřed mě fascinovala a říkala jsem si, že by si zasloužila svého černokněžníka. A tak vznikla tahle knížka,“ řekla v rozhovoru pro Deník spisovatelka, která je původním povoláním lékařka, ale medicíně se už nevěnuje.
Vaším nejnovějším počinem je kniha Z ohně a písku. Můžete ji přiblížit čtenářům?
Tak jako v předchozích dvou dílech se zase potkáme s bratry Ondrou a Vítkem, ale tentokrát se k nim ještě připojí jejich sestřenice Háňa, protože všichni tři tráví prázdninový týden na chatě jejích rodičů. V příběhu samozřejmě nechybí strašidla. Těm se děti rozhodnout pomoci a zbavit je zlého černokněžníka. Jenže nakonec nic není tak, jak se na první pohled zdá.
Děj jste zasadila do Jizerských hor, proč jste se rozhodla pro tento kraj?
Na Protrženou přehradu v Jizerkách jsme o prázdninách jezdívali roky. Ta opuštěná věžička uprostřed mě fascinovala a říkala jsem si, že by si zasloužila svého černokněžníka. A tak vznikla tahle knížka.
Když jste tedy příběh psala, vycházela jste z místních reálií?Rozhodně, na protržené přehradě jsem strávila hodně času a měla jsem ji tak říkajíc v hlavě, takže ta odpovídá realitě dost přesně. Domek, ve kterém děti tráví prázdniny, skutečný není, je to kombinace dvou staveb, které se nacházejí na jiných místech v okolí. Co se týče výroby skla, to bylo pro mě úplně nové téma a sháněla jsem různé informace. Teprve nedávno, to už byla knížka dávno hotová a připravená do tisku, jsem měla možnost si popovídat přímo se sklářem a huťmistrem školní huti proslulé Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě panem Šulcem, který mi vysvětlil různé detaily, nad kterými jsem si do té doby lámala hlavu, a proces výroby skla mi ukázal. Za to mu patří mé veliké díky.
close
info
Zdroj: archiv Lucia Magašvári
zoom_in
Kniha Z ohně a písku.Jedná se o třetí díl série Strašidelnická. Čím se tato série vyznačuje a máte v plánu další díly?
Pro mě osobně se vyznačuje hlavně tím, že jsem do ní mohla promítnout svůj zájem o techniku či technologii. Pražské metro, ve kterém celá série začala, je úžasný a propracovaný systém, a mě bavilo zjišťovat každý jednotlivý detail o něm. Stejně tak to bylo s doly ve druhém díle a výrobou skla v nejnovější knížce. Většina zajímavých faktů, které jsem se takhle dozvěděla, se do knížek nakonec vůbec neprobojovala, ale mě prostě těšilo, že je vím. Jinak v plánu je ještě jeden díl, ve kterém půjde o hrad, jeho stavbu a také o mopedy.
Termín křtu jste zvolila v rámci Víkendu Křišťálového údolí. Bylo to cíleně?
Ano. Jednak jsem chtěla, aby knížka byla symbolicky uvedena do světa přímo v regionu, ve kterém se příběh odehrává, a jednak aby křest měl jasnou spojitost se sklem. Umění jeho výroby se totiž v příběhu snaží ovládnout černokněžník Reigo. Víkend Křišťálového údolí je z těchto důvodů ideální příležitost.
Jak jste se vlastně dostala k psaní knih, stojí za tím nějaký příběh?
Já jsem vymýšlela příběhy od dětství, ale nikdy mě nenapadlo poslat je do světa jako knihu. Až teprve před pár lety jsem si řekla, že to zkusím.
Proč jste si vybrala zrovna žánr beletrie pro děti?
Nemůžu říci, že by to bylo nějaké vědomé rozhodnutí. Ty příběhy mě prostě napadly a byly dost nosné na to, aby z nich vznikla knížka. Jiné příběhy s jinak starými hrdiny se do téhle fáze nikdy nedostaly. Ale psaní pro děti je vlastně moc hezké. Děti jsou hrozně bezprostřední, otevřené a kreativní, na besedách leckdy překvapí zajímavými postřehy nebo originálními nápady, a to mě těší.
Kde čerpáte inspiraci?Všude. Ať už je to zajímavě tvarovaný obličej, který zahlédnu v autobuse, neobvyklý stroj, limity fyzikálních zákonů nebo třeba výroba textilu, s tím vším moje fantazie zkouší pracovat. Spousta nápadů ale jen na chvíli zazáří a rychle zhasne, knižní podoby se nikdy nedočká.
Jaké máte další plány na poli literatury?
Z těch nejbližších bych ráda poslala do světa jednak poslední díl ze série Strašidelnická, o kterém jsem mluvila, a pak ještě takovou urbex fantasy pro teenagery. Já si v každé svojí knížce dopřeju zabývat se něčím, co mě baví. Tady to jsou opuštěné továrny. Tyhle stavby mě fascinují, mají ohromné kouzlo, i když trochu temné.
Jaký žánr si vy ráda přečtete?
Tenhle měsíc jsem sama sebe překvapila, protože jsem si s chutí přečetla moderní detektivku. Samotnou mě zaskočilo, jak krásně jsem si u toho odpočinula. Já totiž jinak většinou čtu buď o historických faktech, anebo staré texty. Tím myslím všechno možné kromě současných autorů. Mám svoje oblíbence, třeba Beowulfa nebo islandské ságy, ale přelouskám, co mě právě zaujme, což může být Hamlet a Don Quijote stejně dobře jako Frankenstein či Kalevala. Z mnoha těch textů je krásně patrné uvažování doby, ve které vznikaly, popřípadě ve které vznikal překlad, a to mě někdy zaujme víc, než příběh samotný. Ale samozřejmě čtu současné knížky pro děti a mládež, abych byla aspoň trochu v obraze, co u nás vychází.
