Doktor práv František Novosad, majitel sklárny v Harrachově o sobě prozradil: „Jsem ze sklářského města. Ale po základní škole jsem o sklo neměl zájem. Byl jsem přihlášený do Letecké dopravní školy v Košicích. Tenkrát se dělal výběr už v osmých třídách. Zúčastnil jsem se tam i přijímacího pohovoru a fyzických testů. Když jsem v září nastoupil do deváté třídy a měl před s sebou ještě rok školní docházky, proháněl jsem se venku na kole a srazil mě opilý motocyklista."

Úraz málem nepřežil

František Novosad má za sebou těžký úraz.

"Jsem rád, že jsem to vůbec přežil. V nemocnici jsem strávil půl roku. V Košicích mi řekli, že už nesplňuji jejich fyzické požadavky a sen se mi rozplynul. A navíc jsem, díky hospitalizaci v nemocnici, promeškal přijímací zkoušky na střední školy. Tatínek zjišťoval, co s se mnou. V Novém Boru tenkrát otevírali sklářský kombinát a potřebovali hodně sklářů. Tak mě přihlásil do sklářského učiliště. A tím bylo rozhodnuto,“ popsal svoji první životní křižovatku Novosad, dnes kapacita ve svém oboru.

Zavzpomínal, že s první praxí ve sklářské huti zjistil, že to není špatné řemeslo. „Líbilo se mi, jak skláři dovedli s žhavou hmotou pracovat. Takže jsem to vůbec nebral jako chybnou volbu. Chodili jsme týden do školy a týden na praxi do sklářských firem. Učili jsme se od sklářů, kteří svoje řemeslo opravdu ovládali.“

Nejlepší byl matikář

Majitel sklárny dodnes rád vzpomíná na jednoho ze svých učitelů, matikáře. Ten totiž poznal, že mladý učeň má navíc, protože výsledky jeho příkladů věděl dřív, než on zadání dořekl. Občas si ve volném čase spolu zahráli mariáš. A na jednu takovou hru mu přinesl přihlášku na střední průmyslovou školu v Novém Boru a pomohl mu ji vyplnit.

„Tak jsem to zkusil. Talentové zkoušky jsem zvládl. Vyučil jsem se foukačem skla a začal studovat na průmyslovce. Zvládl jsem i maturitu. A během studia jsem se také seznámil s mojí ženou. Učila se v Novém Boru malířkou skla. Pocházela z Rokytnice nad Jizerou. Přátelství přešlo ve vztah. A dnes jsme spolu už osmačtyřicet let. A díky ní jsem se dostal pak do harrachovského kraje,“ vyprávěl František Novosad.

Studium mu nečinilo žádné problémy. A stejně hladce pak prošel i základní vojenskou službou. Po návratu ještě ale studia neměl dost a tak se rozhodl v roce 1977 studovat práva. „Poprvé jsem přijímací zkoušky neudělal. O tuto školu byl abnormálně velký zájem.

Dvě a dvě jsou čtyři

"Celý rok jsem se drtil. Už jsem věděl, že je to hlavně o dějepise. Když se do něčeho zakousnu, tak za tím jdu. A napodruhé jsem byl přijat,“ popsal další důležitý mezník v životě majitel sklárny.

Studium bylo velmi náročné. Ke státním zkouškám se probojovala desetina přijatých studentů. František Novosad byl mezi nimi a ke svému jménu si po úspěšném složení státnic právem přidal titul doktor práv. Jako každý student má na studijní léta mnoho vzpomínek. Jedna z nich je na pedagoga, který, jak uvedl, byl velmi podobný jednomu z našich bývalých prezidentů, Ludvíku Svobodovi. Ten studentům často říkával: Dvě a dvě jsou čtyři, to platí za všech okolností.

"A matematika nelže. Na tyto věty rád vzpomínám a často je také používám. Některé jeho výroky stále platí,“ dodal doktor práv.

A jak ho osud zavedl k harrachovské sklárně? Často navštěvoval rodiště své manželky v Rokytnici. Její bratr právě v této sklárně pracoval. Budoucí majitel byl tehdy zaměstnaný ve firmě Lustry Kamenický Šenov, a to celých dvacet tři let.

„Dělal jsem foukače skla, mistra odborného výcviku, vedoucího výroby, vedoucího i skloprovozu, šéfoval jsem už v 25 letech 250 lidem. Vystřídal jsem několik pozic. Při zaměstnání jsem studoval práva, rodina se nám rozrostla o dvě děti, několik let jsme neměli s manželkou dovolenou," doplnil.

A aby toho nebylo málo, ještě se rozhodl, že si udělá doktorát. Když zvládl i další státnice, dostal v Lustrech nabídku dělat obchodního náměstka. Na tomto postu pak působil dva roky. "Pak ale, vzhledem k tomu, že se bratr oženil do Berlína, do té západní, nepřátelské části, tak jsem byl z funkce odvolán. Pořádně s se mnou tenkrát zametli. A to bylo dva roky před sametovou revolucí. Soudruzi mě vyhodili z funkce. Ale do práce jsem chodil dál a den co den jsem se ptal ředitele, který na mě stále neměl čas, co budu dělat. Dostal jsem šanci dělat propagaci, stal se ze mne takový podnikový vrchní nástěnkář. Výplata byla směšná. Jako náměstek jsem tehdy měl šest tisíc osm set základ a jako nástěnkář dva tisíce sto. Ale vyjít jsem s tím musel, musel jsem se postarat o rodinu,“ úsměvně argumentoval majitel sklárny.

Pražský dav měl sílu

Listopadové události 1989 sledoval s bratrem v televizi. Byl u něj v Berlíně zrovna na návštěvě. Zpočátku nechápal a nevěřil, co se to v Praze děje. Po návratu 20. listopadu se rozhodl do hlavního města vyrazit. Když procházel Jindřiškou ulicí na Václavské náměstí, strhl ho dav demonstrantů. Nebránil se.

„Poprvé a naposledy jsem zažil davovou psychózu a sílu davu. Pak už jsem nikdy nic podobného nezažil. Cítil jsem pohledy toho davu a začal jsem se bát. Přidal jsem se ke skandujícím, splynul jsem s davem, který mě celého pohltil. Cestou domů jsem měl hlavu plnou myšlenek na situaci, kterou jsem v Praze prožil,“ vrací se k důležité kapitole historie českého národa skoroúčastník sametové revoluce.

„Ve firmě jsme pak ustavili také Občanské forum, stal jsem se jeho hlavním mluvčím. Zařídil jsem, aby ředitel, který mě kdysi odvolal z pozice obchodního náměstka, byl také v krátké době odvolán. Navštívil jsem v Jablonci generálního ředitele a informoval jsem ho o tom. A než jsem se stihl vrátit do fabriky, tak se tam rozneslo, že jsem to udělal proto, abych se ředitelem stal já. Přijel jsem a už jsem to také z chování některých lidí cítil. Lidé z fabriky chtěli abych se ředitelem opravdu stal. Věděli, že chci firmě pomoct. Já jsem o tu funkci ale nestál. Na pozici podnikového ředitele proto tehdy rada pracujících ustanovila bývalého předsedu Socialistického svazu mládeže. A vydržel na postu šest let," vypráví.

"Já za rok ze své funkce náměstka odešel, protože na mne stále činní agenti STB vymýšleli hanlivé informace. To bylo hlavně kvůli bratrovi v Berlíně. Chodila na mne různá trestní oznámení. A tak jsem se rozhodl, že odejdu. A tak jsem v říjnu roku 1990 z firmy Lustry odešel. Odstěhoval jsem se z Kamenického Šenova do Nového Boru a v Děčíně se zaregistroval jako soukromý podnikatel. Obchodoval jsem se sklem a s lustry. A celkem se mi dařilo,“ dostal se k začátkům svojí podnikatelské činnosti právník František Novosad.

Dnes je majitelem nejstarší fungující sklárny na světě. Je teprve jejím čtvrtým vlastníkem a to je sklárna v provozu už 308 let. Od jejího vzniku až do roku 1942 ji vlastnil rod Harrachů. Ti ji ale museli nuceně prodat říšskému Němci Endlerovi, který už v květnu, po skončení války, zmizel a jeho majetek byl zkonfiskován. Od té doby patřila sklárna československému státu. A pak o něj, 1. července 1993, projevil zájem František Novosad. V Mariánských Lázních dodnes zdobí každý druhý hotel lustry, které vyrobili jeho skláři.

„S potomky hraběte Harracha jsem ještě dodnes v kontaktu. Jeden z nich žije u Písku, většina v Rakousku. Před několika lety měli sraz členů rodiny na jilemnickém zámku, který také býval jejich majetkem. Pozvánku jsem obdržel i já a můj syn. Bylo to velmi zajímavé. Měli velkou radost, že sklárna pod naším vedením funguje dál. A zdůrazňovali nám, že to není o vlastnictví, ale o správě majetku, o starosti, kterou jsme si na sebe rozhodli dobrovolně vzít,“ zavzpomínal na setkání s prvními majiteli.

Skloexport chyběl

Sklárna vzkvétala, obchod se hýbal. Majitel sklárny ale zdůraznil, že až do chvíle, kdy se na scéně objevila Regina Rázlová, lidé kolem ní a případ vytunelování libereckého Skloexportu.

„Jeho likvidace byla prvním velkým hřebíkem do rakve našeho sklářského průmyslu. Tím zničili celou obchodní síť, která byla nejlepší na světě. Skloexport měl zastoupení na všech kontinentech zeměkoule. V každém velkém, významném městě působil náš obchodní zástupce. Od té doby je české sklo v problému. Ztratili jsme trhy. Dovedli jsme vyrábět, ale neměli jsme odbyt. Ve sklářském průmyslu zůstalo zaměstnaných pouze 20 procent zaměstnanců. Mnoho skláren zaniklo. Tehdy jsem se začal obávat nejhoršího, tak jsem ještě vedle sklárny postavil malý pivovar, abych se měl čím živit, pokud se obchod se sklem zastaví. A to se vyplatilo. Lépe, než stát na jedné křehké sklářské noze bylo podle mne lepší stát i na druhé noze, i když je v začátcích. Výdělky z pivovaru a turismu jsme mohli v době krize roku 2008 využít na udržení provozu sklárny,“ vybavil si černé období českého sklářství člověk, který svému oboru stoprocentně rozumí.

Vyhraje selský rozum

„Jsem rváč,“ říká o sobě a dodává: „Je potřeba začít včas šetřit. Už moji rodiče vždycky říkali, že šetřit se má, když je z čeho. Zadlužování nemůže nikdy skončit dobře. A podle toho jsme se zachovali i v březnu, když začal problém s koronavirem. Naše výplaty byly bez prémií. Je dobré používat selský rozum a kupecké počty, ať už jde o rozpočet rodiny, firmy nebo státu. Celá ekonomika je o tom, že dvě a dvě jsou čtyři, tak jak to říkal můj vysokoškolský učitel,“ zdůraznil svoje zásady majitel sklárny.

S koronavirovou situací se vyrovnali, jak nejlépe to šlo. „Nás to hodně postihlo. Ale fungovali jsme a fungujeme dál. Ovšem tím, že se věnujeme také turismu, nabízíme například návštěvu sklářského muzea, exkurze nebo pivní lázně a také prodej skla v naší podnikové prodejně, což v této době je zbytný sortiment, silně jsme absenci turistů a nakupujících pocítili. Prodělali jsme hodně peněz. Takže musíme šetřit. A to je možné jen na mzdách. I když je to nepříjemné, lidé musí situaci pochopit. Zatím se to daří. V létě jsme se trochu nadechli, situace se zlepšila, protože turisté nemohli do zahraničí, tak cestovali po Česku. Říjen a listopad byl ale zase špatný. Ale jsem toho názoru, že každá situace má řešení. Jen se nesmí nechat vyhnít. Hodně jsem cestoval a viděl ve světě mnoho bídy. Myslím, že by nikomu z nás neuškodilo, kdyby se trochu uskromnil. Ve střední Evropě se žije dobře. A lidé si toho neumí vážit," doplnil.

A má vůbec doktor práv, majitel a ředitel harrachovské sklárny čas třeba na sport, když žije ve městě, pro které je hlavně zimní sport doménou? „Celý život v zimě lyžuji, v létě hraji tenis. A celoročně se věnuji kynologii, mám rád velká plemena psů. Těmito činnostmi si nabíjím baterky. A na to se vždy čas musí udělat," uzavřel.