Je černo černá noc. Lampy veřejného pouličního osvětlení v Lučanech nad Nisou dávno zhasly. Ke spánku se před dalším pracovním dnem ukládají všichni.

„Ještě zkontrolovat, zda je zamčeno a jdu také na kutě,“ řekl si v duchu Martin a sáhl na kliku. Kouskem okna na něj mrknul měsíc, který se prodral mezi mraky. Neodolal a vyšel se na tu noční krásu podívat na zápraží. „Auu. Hauu,“ znělo sotva znatelně z nejvzdálenějšího rohu zahrady. „Že by náš tulák?“

Sáhl po baterce v chodbě a kužel ostrého světla zamířil po zvuku. Černé tělo se stíny se zmítalo na plotě. Rozeznal jej bezpečně.

Zachumlaná do peřin v tu dobu už v klidu odplouvala do snů jeho manželka. „Dášo!“ vřítil se Martin do ložnice jako velká voda a rázem bylo po rozkoši z usínání. „Na plotě ti visí pes,“ omlouval svůj razantní příchod do jejich manželské svatyně.

Jako péro vystřelila Dáša z postele. Po cestě dolů jen hmátla po županu a v chodbě nazula kozačky. Za nejapný žert to nepovažovala. Martin, byť má smysl pro humor svérázný, to nemá ve zvyku.

Visel tam a chňapal po všem v dosahu. Zmítající tělo nedospělého štěněte rotvajlera stále více a více utahovalo obojek na krku. Už nekňučel, jen sípal. Chtěl za páníčkem, když jej uvázal a opustil. Vyskakoval s takovou snahou, že se trnem na ostnatém obojku zahákl o drát.

„Do rána by tady umřel, hajzlové,“ ulevila si Dáša.