Zita Junková vlastní novou prodejnu s indickým zbožím v Jablonci nad Nisou. Spolupracuje s Dr. Sandhu, který dováží indický textil již řadu let. Původním povoláním je učitelka.

Jak jste se dostala ke zboží z Indie?
Přes Indy. Náš profesor matematiky nám velmi často opakoval: „necháme to na indy“ (= na jindy). Tato „mantra“ všechno způsobila. Indové přišli. Nejdříve učitel jógy, pak indický manžel mé známé a další a další. Říkala jsem si, že díky prodeji jejich zboží bude mít alespoň pár lidí v daleké zemi práci.

Co vás na této kultuře nejvíc oslovuje nebo uchvacuje?
Nejsem znalec indické kultury. Je velmi těžké objektivně něco říci o tak veliké zemi na pár řádcích! Navíc, některé důvody a pocity jsou „intimní“, hluboce vnitřní, zkrátka nepřenosné. Je tam prostě „něco“. Ať se nám to líbí nebo ne, pokud si dobře pamatuji, každý šestý člověk na světě je Ind. Takže nás asi ovlivňují. Ve svém věku stále neznám odpovědi na základní filosofické otázky! Indie je jednou z kolébek lidstva. Všechny tyto země přežily do dneška díky tradici. Všechno to, co se my, „moderní“ a tzv. „civilizované“ země snažíme nahradit. Nejlépe konzumním způsobem života. Jsme ale šťastnější?

Všeobecně se materiálně nesporně máme lépe. Ale… Nějak nám stoupá spotřeba léků na nervy, roste počet sebevražd, rozvedených manželství atd. Jsme štvanci své doby. Možná proto tolik lidí touží po vnitřním klidu a hledá odpovědi na svoje otázky. V dobách, kdy se na našem území proháněli po lesích jen jeleni, měli v Indii už dávno sepsané Védy (véda – posvátná tradice, poznání pravdy – pozn. redakce). Mám pocit, že u nich mohu dostat odpovědi na moje otázky. Moje duše, jak pravila jedna dívka, tam „zpívá“.

V čem vidíte největší rozdíly ve srovnání s evropským stylem?
Slovo styl pro mě zavání módními trendy. Když hledám srdce Indie, cítím tam dotek samotného Života. Nejcennější rada od přítele před cestou do daleké země zněla: „Zavři evropské oči a nic nesrovnávej!“ V něčem jsou jiní a v tamních podmínkách pro to mají důvod. Na vepřo-knedlo-zelo si v tom vedru skutečně ani nevzpomenete… Zároveň poutníci už od nepaměti věděli, že všude žijí lidé se svými starostmi a radostmi.

V tom jsme všichni lidé na celém světě stejní. Ale chcete-li nějaké rozdíly, jsou přátelští, pohodoví, přijímají život, mají velmi silné rodinné vazby, tak to vidím já. Milují tance, mají přirozený talent. Indie je pro mě Himálaj, sitár, Ganga, mnoho lidí, mnoho inspirace, mnoho bohatství, mnoho chudoby, mnoho vůní a barev.

Jakou roli hraje v Indii náboženství?
Velikou, to je známé. Měla jsem to štěstí a navštívila v roce 2001 Mahá Kumbamélu. Největší setkání lidí na světě. Obrovská hinduistická slavnost. Během měsíce ji navštívilo 100 milionů lidí. V den nejposvátnější koupele nás na jednom místě bylo třicet milionů! Neuvěřitelný zážitek, který vás zcela jistě promění. Všechno fungovalo jako „švýcarské hodinky“. Pan Poltikovič o tom natočil dokument, kde velmi věrně zachytil tamní atmosféru.

Náboženství mají mnoho. Z těch hlavních velmi často na jednom místě stojí mešita, u ní kostel a vedle hinduistický chrám. Pro mě je to obrázek tolerance v praxi. To, co se občas na světě děje, je otázkou politiky. Běžný člověk netouží po válce. Myslím, že většina žen nechce rodit děti, aby je zabili vojáci.

Co bychom si od těchto lidí mohli vzít, ve smyslu, co bychom se od nich mohli naučit?
Každá lidská bytost potřebuje jinou lekci, aby se zdokonalila. Chytrý se poučí od každého člověka, tvora a situace. První mě napadá pokora, tolerance, klid. My jsme nervózní, stále „nestíháme“. Oni jsou empatičtí, velmi vnímaví. Nelze přehlédnout obrovskou touhu po vzdělání, naše školství bojuje se záškoláctvím… Lidé jsou velmi vstřícní, mají „živé“ oči, jsou pohostinní, mají naprosto skvělé jídlo. Mají jinou matematiku a nádhernou hudbu.

Říká se, že kdo se naučí hrát na nějaký nástroj po evropsku, už nikdy se nenaučí hrát jejich hudbu. Na vlastní oči jsem viděla národopisný soubor z Kyjova a v zápětí vystoupení indické tanečnice. Je mně líto, ale bylo naprosto zřejmé, co bylo náročnější a hlubší. A nebyl to jen můj dojem. A co teprve jejich přírodní medicína ajurvéda. Dokáží věci, o kterých se nám ani nezdá. Jen nějak nemají potřebu nám něco vnucovat. Nedávno bylo v televizi, v nočních hodinách, pár německých dokumentů. Ale samozřejmě, smrt nepřekonají ani oni, to je jiná otázka.

Prodáváte něco i pro muže?
Zatím ne. My ženy žijeme v mužském světě. V Orientu si pro mě ženy uchovaly „ženskost“, kterou se my tady snažíme znovu nalézt. Proto zatím dovážíme jen pro ženy. Věci vyšívané, zdobené, často pro nás, „elegantní“a chladné Evropany, přezdobené a pestré. Ovšem velká skupina žen, které uchvátil orientální tanec, už touží po tom být princeznou či královnou. Už našly svoje ženské sebevědomí. Touží po kráse, špercích, barvách. Po bohatosti a dalším rozměru života. Další skupina žen u nás hledá bezva přírodní materiál, báječný zejména pro letní období. Ovšem, pokud se najde dost zájemců z řad mužů, není problém dovážet oblečení pro muže.

Jaký názor na indickou kulturu podle vás Češi mají, jak ji přijímají?
Indie rozhodně není zemí pro každého. Někdo je nadšen, jiný už Indii nechce nikdy ani vidět! Je to otázka tolerance, zkušeností a toho mít dobré oči, otevřené srdce a umění číst mezi řádky. Neustále mě udivuje „mnohost“ tohoto světa. Masmédia nás formují do jednotných názorů. O to víc jsme pak na místě při cestování překvapeni skutečností. Někomu globalizace oči otevře, jiný se přesvědčí o své výjimečnosti.

Každá země má svoje klady a zápory. Sporných a diskutabilních témat je mnoho. Problém žen. Ano, je tam. Ale je i kult ženy-matky. Např. v Punjabu je emancipace někdy od 16.století. Volební právo anglických žen je mnohem mladší. A něco z Čech: dvě moje kamarádky se přiznaly, že byly týrané! Někdo tvrdí, že tam mají veliký nepořádek. Ano i ne. Jak kde.

Kdyby nás bylo tolik, asi by to u nás také vypadalo trochu jinak. Zameťme si před vlastním prahem. Před pár lety byla ostuda jít na naše WC. Vzpomínáte, toaletní papír nebýval k dostání! V Praze, v srdci Evropy, na hlavním nádraží, byli v zimě počůraní bezdomovci a létali tam holubi! Otřesný zážitek z vlastní země, evropská ostuda. Mnozí z nás na vlastní oči viděli v Rakousku nápisy: „Češi, nekraďte!“ Problém s odpadem. Ano, je. Ale je otázka, co všechno je skutečný odpad a co je k dalšímu zpracování, jako např. kokosový ořech. Na jihu se válí všude. Celý i kousky. Všechno se zužitkuje.

Ale např. změkčení vlákna na provazy trvá přes rok. Z dalšího úhlu, když vaše děti budou mít hlad, budete mít jiné starosti, než třídit odpad. Co ještě chceme srovnávat? Nezapomínejme, že žijeme na úkor nejchudších tohoto světa, kteří pro nás vyrábějí, mnohdy v nedobrých podmínkách, věci denní potřeby. Závěr si udělejme každý sám. Jednou se mě starší muž v sombréru a s ostruhami na botách zeptal, jestli jsem Indka nebo členka nějaké sekty. On sice nebyl kovboj, ale některá cizí kultura se toleruje více, jiná méně.

Nejsem v žádné sektě! Jen se cítím dobře v indickém tradičním oblečení a v textilu z jejich materiálů. Oslovuje mě jejich země a filosofie. Zejména pro lidi podobného smýšlení je určena nová prodejna.