Nejprve se dal na cestu víry, vstoupil do řádu a oblékl sutanu, následně jej cesta zavedla do armády, stal se vojenským kaplanem. Domovem mu je fara v Liberci a pár kroků má kasárna. Petr Šabaka odjel i na misi do války. Před jeho zraky umírali lidé ve válečném konfliktu…V mnoha dalších směrech byly ty čtyři měsíce v Afghánistánu výjimečné.

Vzpomeňte nějaký moment…

Nejzajímavější byl v kapli. Bylo sychravo, listopad, pár stupňů nad nulou, větrný večer. Seděl jsem v kapli z jednoho stanového dílce při zářivce u vojenského stolu. Na křesílku jsem se zachumlal do kabátu a čepice, modlil jsem se. Připadal jsem si jako v té poslední díře na světě. I když úplně ne na přímo, byl jsem ve válečném konfliktu. Používal jsem některé velmi zvláštní formuláře modliteb, na které bych tady doma nikdy neměl důvod. Za odvrácení války, za mír. Na pozadí toho, co jsem tam ty měsíce prožíval, se mi to v podvědomí propojilo s tehdejší aktivitou papeže. Posouval dialog mezi křesťany a muslimy mírovými kroky kupředu. Pocítil jsem velkou sounáležitost se společenstvím věřících křesťanů. Že jsme každý na svém místě. Velmi netradiční a do srdce se zarývající moment. Za posledních deset let nejsilnější.