Původní rozdělení, které používá i muzeum koncentračního tábora Gross Rosen v Rogoźnici, bylo na FAL Kratzau I (barákový tábor u vodárny v Ještědské ulici na „Hůrce“ a bývalá továrna firmy Jäger v Bílém Kostele), kde bylo kolem 1000 vězeňkyň, a FAL Kratzau II (na pozemku továrny Tannwalder Textilwerke A.G.), kde bylo 150 osob. To znamená, že první tábor se rozkládal na dvou místech a druhý tábor byl vlastně přístavba jednoho baráku u vodárny.

Prvních šest set žen

Koncentrační tábor v Chrastavě FAL Kratzau I u vodárny tvořily nejdříve tři baráky, později s FAL Kratzau II jich bylo pět. Každý barák byl rozdělen na pět částí, v každé žilo 30 lidí. K ubytování vězeňkyň sloužily pravděpodobně čtyři baráky, jeden pak byl správní. První transport dorazil do tábora z Osvětimi v polovině října 1944 a čítal 100 osob. 18. listopadu přibylo dalších 500 žen.

Jednalo se o Židovky z Polska, Čech, Francie, Belgie a Dánska. Tábor byl obehnán plotem z ostnatého drátu a elektrickým ohradníkem. V táboře byl také vykopán protiletecký kryt, který začínal hlubokým zalomeným příkopem.

Mrtvé s otazníkem

Po dalších transportech z jiných poboček Gross-Rosenu (Bernsdorf, Gebhardsdorf, Gräflich-Röhrsdorf) vzrostl počet osob na více než tisíc. Pravděpodobně z těchto důvodů se tábor zčásti přesunul do bývalé továrny firmy Jäger v nedalekém Bílém Kostele. Vězeňkyně byly ubytovány přímo v továrně, kde pro ně byla vyhrazena první dvě patra. Třetí sloužilo pro ubytování SS a dozorkyň.

Později byl i tady postaven dřevěný barák, který byl stržen hned po válce. V projektu je označen jako barák pro dozorce, ale nakonec byla realizována daleko větší stavba, která rozměrově odpovídala spíše ubytovacím barákům pro vězně.

Ženy z tábora pracovaly v továrně Spreewerk, respektive pro firmu DIWAG. Z jejich výpovědí víme, že vyráběly části podvozkových noh k letadlům, ale i protiplynové masky pro firmu Gebrüder Schroll. Nejsou známy přesné údaje o úmrtnosti, ale podle dochovaných výpovědí byla velmi vysoká.

Vyráběly munici

Uváděný FAL Kratzau II se měl nacházet v dřevěných barácích (či baráku) na pozemku továrny Tannwalder Textilwerke, kterým byla právě parcela u vodárny. Bylo zde 150 vězeňkyň a pracovaly na výrobě munice a protiplynových masek. Počet osob odpovídá jednomu ubytovacímu baráku, který sem byl přistavěn. Bohužel není jasné, proč zde vznikl správně samostatný tábor.

Tábory byly osvobozeny asi až 9. května 1945. Ženy z tábora se buď vydaly okamžitě na cestu domů, nebo v případě horšího zdravotního stavu, zůstávaly po okolních obcích a sbíraly síly na cestu.

Co zbylo z táborů

Dnes tábory v terénu připomíná jen několik detailů. U vodárny jsou patrny podezdívky tří domů a v Bílém Kostele stojí jen ruina bývalých stájí a neznatelné zbytky podezdívky dřevěného baráku. Více o lidských osudech, tedy o tom nejdůležitějším, je možné se dozvědět v městském muzeu v Chrastavě a v historické příloze Chrastavských listů. Podrobný popis včetně mapových příloh a výpovědí svědků bude publikován v připravované knize.

Ivan Rous