„V noci tentokrát nic extra. Mezi jinými došlo k zadržení černého pasažéra, který byl do té doby hledaný i státní policií. Taky je tu drobná krádež v obchodním domě, za niž jsme na služebnu předvedli pachatele bez dokladů. Protože ale při výslechu dělal kliky a olizoval nám tu podlahu, s podezřením na psychickou poruchu jsme ho převezli do léčebny v Kosmonosích.

Dnes se zaměříme na kontrolu přechodů, dodržování pravidel zásobování v oblastech pěší zóny, a hlídky u fotbalového stadionu, kam přijedou fanoušci z Mladé Boleslavi. A pražská kriminálka se také zajímá o falešnou tisícikorunu, kterou někdo platil v Tescu…

Je něco krátce po šesté hodině. Když společně asi s deseti dalšími městskými strážníky naslouchám veliteli směn, dostávám informace z předcházejícího dne a přebírám úkoly pro ten, co právě začíná. Zpočátku si připadám jako ve školní lavici, ale ve skutečnosti nastupuji do služby. Celý den totiž strávím coby příslušník – psovod ve společnosti dvou kolegů a služebního psa. Ne však jako pouhý pozorovatel. Během následujících hodin mě kromě hlídky, čeká i plnohodnotný výcvik na psím cvičišti a na střelnici.

Tygr výtržníkem

„Nejsme tu od toho, abychom řešili závažné kriminální případy, ty má na starosti státní policie. My pomáháme lidem tím, že se jejich případnému ohrožení snažíme hlavně předcházet. Proto reagujeme na všechna ohlášení, i když některé výjezdy se ukážou třeba zbytečné,“ mírní nejprve moje přehnané očekávání z akce na ulici příslušník liberecké městské policie Jiří Kolář. Právě jemu a jeho parťákovi Ivanu Petrovičovi mě v roli nováčka svěřili. Jiří je také páníčkem Cashe – našeho chlupatého kolegy, který není tak mohutný, jak jsem si do té chvíle policejního psa představoval. Navíc se nechá kdykoliv podrbat a dělá mu to očividně dobře.

Když si naskočí do, pro něj speciálně upraveného, kufru služebního vozidla, můžeme za mlhavého rána vyrazit vstříc prvnímu úkolu. Tím je zajistit bezpečnost dětí na nebezpečné křižovatce v Pavlovicích, u níž se nacházejí hned dvě základní školy. Zatímco Cash zůstává ve voze, Jiří s Milanem si oblékají reflexní vesty a vyrážejí každý na jeden přechod.

Při větším počtu přecházejících školáků Jiří neváhá významně nakročit do silnice před přijíždějícím autem. Zdánlivě banální povinnost, ale žádný z řidičů si od té chvíle už netroufne nedat školákům přednost. Když se vrátíme ke Cashovi, na dispečinku přijímají stížnost, že jakýsi hokejový fanoušek ničí květinovou výsadbu na kruhovém objezdu v centru.

S tím, že dorazíme na místo, jsme ale místo výtržníka svědky aktéra reklamní akce v den čtvrtfinálového utkání libereckých Tygrů, který jen usilovně mává klubovou vlajkou mezi kořeny takřka nezničitelného skalníku. Dosavadní vývoj hlídky dává za pravdu další Jiřího poznámce: „Někdy nevíte kam dřív vyrazit, jindy zažíváte ospalý den.“ Rozhoduje se proto přejít k pravidelnému výcviku Cashe. Přichází první zlom.

Stisk rotvajlera

Na psím cvičáku se totiž mám proměnit v kluka k nakousnutí. Nebudu však přitahovat zájem mladých slečen, ale výhradně Cashe, který mě má přesvědčit, jak dokonale je vycvičen k zadržování zloduchů. Budu to cítit, bude to bolet, nevybere si k zahryznutí moji hlavu? Házím úsměvy, abych zakryl nejistotu. Když se o pár minut později navlékám do overalu figuranta, trochu se mi třesou ruce. Ochranný oděv je těžký, a tak v něm na louku vykročím krokem medvíděte po obrně.

Cash mě má zadržet při útěku. Rozběhnu se, aniž bych se zprvu ohlížel nazad. A náhle jde všechno hrozně rychle. S povelem instruktora mě pes dostihne v několika vteřinách. Cítím prudký stisk na paži a jdu k zemi. Nemám ani vteřinu na to o něčem přemýšlet nebo se nějak zachovat. Někdejší náznak naší kolegiality je ten tam. Cash na mě doráží jako kdybych před tím nějaké stařence vytrhl nákupní tašku, a hlavně – nepouští. Snažím se postavit se na nohy, ale Cash nepovolí stisk dříve, než s důraznými příkazy Jiřího.

Nikdy jsem nic podobného nezažil, a to mě přitom život do té doby pár riskantním zážitkům už vystavil. Špatné či dobré? Nemám čas se takovou úvahou probírat, neboť Cash má v zásobě ještě několik zadržovacích technik. Postupně se ale dokážu připravit alespoň na jeho náraz. Podruhé už nespadnu, ale podobně jako v prvním případě, vítám, když ho Jiří ode mě zase odtrhne.

Na třetí pokus mě Jiří navádí: „Zkuste ho kopnout!“ A tím, že ho poslechnu, Cash reaguje hned napoprvé. Tentokrát je ale docela milosrdný. I když mě právě nežužlá, jeho zuby přes overal poprvé necítím. Rovnováhu ale ustojím jen díky pohotovému zásahu Jiřího, který zřejmě nechce, aby se Cash během výcviku zbytečně zpotil.

Podvědomě pookřeji. Asi to mám za sebou. Pocit, ale vydrží jen do chvíle, než se přiblíží další z instruktorů a roztáhne úsměv od ucha k uchu: „Tak, a teď druhý pejsek! S neblahým podezřením se ohlédnu ke stromu, kde se odvazuje druhý ze zvířecích strážců zákona. Při pohledu na něj si vybavím glosu kamaráda: Tohle není raťafák, to je rotvajler!

menuje se César. Výrazem navíc působí, že v hlavním bodě má jasno, a klade si pouze jedinou otázku - na smetaně či se šípkovou? Mám takový respekt, že se zprvu moc nehýbu. Instruktor mě ale nutí ho pro efekt i vyprovokovat. Než se dám na útěk, musím ještě zahalekat. César má jen o deset kilo méně než já. V prvním okamžiku ani nevím, odkud útok přišel, jenom, pro změnu na druhé paži, zatraceně cítím jeho tesáky, a hlavně padám na hubu.

Dlaň volné ruky, kterou se snažím zmírnit dopad, se dře o kamínky, a jmenovec římského vládce se mnou smýká po drnech v nedůstojné pozici. Jeho zuby přestanu cítit až po pátém povelu. I on má ale ještě dva pokusy. Druhý ustojím, po třetím se opět sbírám ze země. Náš fotograf Honza kolem mě rotuje. Vidím z něj pouze boty, ale mám podezření, že se na mě také zubí.

Nyní už se ale opravdu mohu vrátit do reality. Dojmy? To, co vidím na paži mě přesvědčuje o tom, že figurant je tak trochu i masochista. Stále se mě však drží zásadní pocit. Útoky vypadaly dramaticky, ale neměl jsem pocit, že by psi za každou cenu lačnili po mé krvi. Spíše jsem se utvrdil o jejich disciplíně, s níž vzorně spolupracovali s týmem a primárně plnili svůj úkol – zadržet pachatele.

Zloděj tří měst

Předcházející zkušenosti jako kdyby náhle oživily i naši službu. Najednou je vysílačka plná zpráv. Místní strážník z Růžodolu si žádá naší asistenci u sběru injekčních stříkaček pod viaduktem. Jen o kilometr dál je následně zadržena dvojice podezřelá z krádeže kovového materiálu. „Odkud jste?“ ptá se Jiří. „Z České Lípy? A co děláte v Liberci? Aha, pracujete tady. A kde přesně? V Turnově…?“

Nepřestává se podivovat nad svéráznými odpověďmi pachatelů, jejichž jména jsou pro daný typ provinění natolik příznačná, že pokud by se mohla uveřejnit, těžko by nám někdo uvěřil, že jsme si je nevymysleli. Jednoho z nich převážíme na služebnu. Záhy na to vyrážíme do Obi, kde zadrželi dalšího zloděje. V tomto případě je však na místě soucit. Starší pán rozbalil balení od sprchové hadice. Kvůli těsnění za pár haléřů poškodil zboží v ceně stokorun. „Nevím, co mě to napadlo. Mám rozebranou pračku, kterou spravuju. Už jsem tu kvůli tomu nechal tolik peněz a teď udělám takovou pitomost,“ vyčítá si. Jiří je milosrdný. S nejvyšší možnou pokutou za přestupek operuje pouze výchovně, aby nakonec volil sazbu o poznání nižší.

Makej a střílej

Čas náhle rychle utíká. Chvíli ještě hlídkujeme, ale pak už se přesunujeme k TipSport Aréně, kde probíhá policejní trénink ve střelbě.
„Chcete si jen zastřílet a nebo poznat, jak to vypadá při výcviku?“ ptá se mě na střelnici charismatický Petr Mládek, instruktor profesní přípravy a vedoucí odboru výkonu služby. První mě láká, druhé vnímám jako svoji reportážní povinnost. Nejprve se proto musím naučit s policejní zbraní manipulovat. Petr mě učí, jak uvolnit pojistku u opasku a následně odjistit i zásobník, a ten stejně tak rychle vysunout, zasunout a nabít.

Celý proces nechápu tak rychle, jak bych si přál – pistole Glock zkrátka není pro pozéry. Když jakž takž zvládnu základní operace, přecházím do fáze, jak ji správně držet v obou rukou. Rovněž tak jsem veden k tomu, abych si osvojil postoj, který mi umožní docílit správného vyvážení těla při střelbě. Teprve pak předstupujeme před plechové terče. „Tři se pokusíte trefit ze základního postoje, dva další z pokleku!“ velí Petr.

Když mu přikývnu, že jsem připraven, rázem ale svůj výraz i jednání změní. „Zatraceně, co je tohle za postoj! Kde máš mít to těžiště! Makej sakra!“ zařve na mě nekompromisně, a než se stihnu jen upamatovat na správný náklon, donutí mě k němu pěknou ranou do stehna. Na okamžik mě ochromí víc než útok rotvajlera. Přesto pokrčím vše tak, jak jsem se to učil a pálím. Přeběhnu pár metrů, pokleknu a snažím se trefit poslední dva terče. Míření ale ztěžuje moje špatná práce s dechem, na níž mě Petr hned upozorní. Vyložený průšvih to ale není. Připíšu si pár úspěšných zásahů.

Jste v pořádku?“ obrací se na mě Petr už zase mimo rámec výcviku. Přikyvuji, že je to podnětné, nikoliv nepříjemné. A tak pokračujeme. Petr mě učí i tzv. ránu jistoty, která slouží k tomu, aby po střelbě nezůstal v komoře náboj. Následně pak přidává i bonus, jak se naopak proti namířené zbrani ubránit. „Miřte na mě!“ nabádá mě. Když tak učiním, stačí mu dva pohyby, abych si ověřil, že profesionál dokáže útočníka nejenom připravit o zbraň, ale ještě mu zlomit prst ve spoušti. Určitě bych tady mohl vstřebat ještě víc, ale je čas vrátit se k Jiřímu, Milanovi a Cashovi, kteří už musí zase vyrazit, a mě odvézt do centra.

Když se loučíme, čtu v Jiřího očích dotaz, jestli i já jsem zastával názor, že městští policisté jsou dobří jen k tomu, aby nasazovali botičky. Ano, občas mě to napadlo. Po dnešku už to ale neplatí.