Řeč je o Marku Řeháčkovi, který svou tvorbu obrazem připodobňuje k publikacím, které radí člověku, jak naložit se životem. „Poskytuji lidem takový návod, jak najít uklidnění v krajině a nasát její atmosféru“.

Vystudoval jste gymnázium ve Frýdlantu. Už tehdy jste směřoval ke spisovatelské činnosti?
V tu dobu jsem upřímně nic neřešil, přišla 90. léta a s nimi nepoznaná svoboda. Pro mě to bylo neskutečně nádherné období. Poznával jsem krajinu a užíval si její atmosféru.

To vám zůstalo doposud. Co vás na krajině tak fascinuje?
Snažím se v ní najít dobu minulosti, která byla podle mého naivního názoru ne lepší, ale více v pohodě. Rád bych objevil tu atmosféru tzv. První republiky.

Čím si vysvětlujete, že se zvyšuje zájem o minulost?
Já osobně jsem v práci zmítaný technikou a elektronickými médii, ať už chci nebo ne. V současné době se jim nelze vyhnout, člověk se nemůže úplně odstřihnout. Já takto do minulosti „utíkám“ už od rané dospělosti.

Krajina se hodně mění a vyvíjí. Máte oblíbená místa, kam se vracíte?
Takových míst, kde dobíjím baterky, mám hodně. Poblíž Liberce to jsou Karlovské Bučiny, pro mě až čarodějná oblast, pak samozřejmě Hejnice, to je má srdeční záležitost. A v poslední době mě lákají místa, kde pramení voda, a jsou studánky. Jinak z devadesáti procent se krajina dle mého mínění mění k lepšímu. Naopak co vnímám negativně, je určitá nepokora lidí ke krajině z hlediska moderní architektury v přírodě.

Co vás učarovalo na Liberci a jeho okolí?
Nejvíce se mi líbí ten vztah lidí k městu, který se hodně zlepšil. Lidé začali město vnímat jako svoje. Myslím si, že to nastartoval Miloslav Nevrlý. Když jsem napsal čtyři díly Libereckých zajímavostí, setkaly se s nečekaným ohlasem.

Vy jste si přičichl i k práci v knihkupectví. Jak se to semlelo?
Nevzali mě na první pokus na práva a tak jsem potřeboval najít něco, čím bych se živil, než to vyzkouším znovu. Šel jsem Moskevskou ulicí a najednou vidím ve výloze Podještědského knihkupectví, že hledají prodavačku. Zeptal jsem se vedoucího, zda nehledají prodavače a po ukázání maturitního vysvědčení (měl jsem „samé“) mne vzal na milost. Byly to krásné časy, rád na ně vzpomínám.

Aktuálně pracujete jako tajemník na jablonecké radnici. Nechtěl jste se živit jen psaním?
U jiných typů literatury by to bylo reálné, ale u té regionální, která je vymezená územně a de facto okruhem čtenářů, by to ani nešlo. Jedině v okamžiku, kdyby člověk neměl rodinu a byl hodně nenáročný a skromný. Honza Pikous vždy říká, že máme aspoň zaplacený výlet a jídlo, když jdeme určité místo zkoumat.

Vzpomínáte na své autorské začátky?
Já začínal jako kontroverzní autor. Vždy jsem se profiloval jako vlastivědec, patriot a prezentátor příběhů, nehrál jsem si na historickou věrnost. Odborníci a historikové mi vyčítali, že píšu vymyšlené bláboly, což není pravda. Vždy jsem si to, o čem jsem psal, fyzicky ověřil a pěšky obšlapal.

No vidíte, ale překonal jste to a píšete dodnes. Už se to uklidnilo?
Naše cesty se začaly přibližovat, já jsem ztratil trochu toho mladistvého rebelství a např. docent Anděl byl nakonec ke mně velmi smířlivý. Ale musím říci, že mě ty prvotní negativní ohlasy motivovaly, jako článek od Honzy Šebelky nazvaný Když neumí psát, ať jde sázet stromky!

Nechcete poučovat. Co je tedy cílem vaší tvorby?
Chci zaujmout lidi. Ukázat jim řadu zajímavých míst (kapličky, křížky, železnice, prostě toulavá místa) a jejich náladu. Takový návod, jak najít uklidnění v krajině.

Kde se vám píše nejlépe?
Já napíšu nejvíce ve vlaku, trávím v něm denně čtyřicet minut. Ta představa, že autor si nalije sklenku vína, zabafá z dýmky a píše pod rozkvetlým stromem, je opravdu jen literární. (smích). Navíc já potřebuji na knihách pracovat mentálně, navštívit ta místa, nasát atmosféru.

Hodně píšete knihy na pokračování, nepletu-li se?
Osobně si myslím, že mít řady v knihovnách, má svou hranici, a navíc pak autor sklouzává ke stereotypu. U mě je výhoda, že jednotlivé díly na sebe nenavazují, čtenář je může louskat na přeskáčku.

Na co se mohou čtenáři těšit v nejbližší době?
Vyjde čtvrtý a pátý díl věnující se Vratislavicím nad Nisou, dále pátý a snad i poslední díl Libereckých zajímavostí. Chystáme společně s Honzou Pikousem i další knihu o Českém ráji, která doplní sérii o rozhlednách. Trochu měníme i styl, směřujeme k fotografickým knihám s delšími popisky.

Jakou máte knihovnu, co bychom v ní našli?
Mám velkou knihovnu, už nemám knihy kam dávat. Velkou část tvoří klasika, dále knihy Václava Cílka, česká a německá regionální literatura. A aktuálně mám rozečtenou knihu Raději zešílet v divočině.

Nenapadlo vás někdy přejít k jiným žánru, cestovatelské povídce či zasadit do krajiny fantastický příběh?
Pro mě je velkým vzorem Miloslav Nevrlý a rád bych v tom pokračoval. Jen jednou jsem napsal povídky založené na mých zážitcích z procházení kraji. Bylo to do soutěže, kterou vyhlásil pivovar Pilsner Urquell. Vyhrál jsem ji, ale místo piva mi dali propisku. (smích)

Jakým tématům se plánujete věnovat?
Rozpracovaných mám vždy několik knih najednou. Nejdále je kniha o Žitavě, ta je v podstatě celá napsaná. Pracuji na ni od roku 1998 a text píšu aktivně šest let. Měla by se jmenovat Žitava: Tajuplná, romantická a podmanivá. Píšu ji jako průvodce po Žitavě, jejích památkách, historii a zajímavostech.

Dále jsem zabrouzdal do Jablonce a v podobném stylu jako Liberecké zajímavosti pracuji na knize nazvané Jablonecké maličkosti. A běh na dlouhou trať představují poutě do Hejnic, kterým se věnuji poslední léta. Stěžejním tématem té knihy bude putování.

Přišel by za vámi člověk, co nikdy nic z vaší tvorby nečetl. Co byste mu doporučil, abyste ho nalákal?
Atmosféra by na něj mohla dýchnout z menší knížečky Putování za Štěpánkou. Psal jsem ji v době, kdy jsem byl dlouhodobě nemocný, chodil jsem na Štěpánku z různých směrů a ta krajina na mě působila naprosto povznášejícím dojmem. A pak jejího bratříčka, knihu Oybin, putování po stopách císaře Karla IV. Ale ta nejlepší bude o Hejnicích. (smích)

Co vás těší na tvorbě knih nejvíce?
Ten ohlas od čtenářů. Když třeba přijdou na mou přednášku nebo v rámci besed pro autogram. Chodí mi i emaily, kde se hlavně turistky chlubí, jaká místa už navštívily. (smích)