„Senzační film. Rumunskej. Trochu cestopisnej, trochu erotickej,“ láká zootechnik v podání Jana Hartla do kina nebohého Otíka, aby se mohl muchlovat v jeho domě s Libuškou Šafránkovou. Scéna ze slavného filmu Vesničko má středisková z poloviny osmdesátých let je názornou ukázkou stavu české kinematografie v době, kdy většinu programu tvořily filmy našich socialistických bratří. Nevalnou nabídku ovšem vyvažoval rekordní počet kin, která se díky centrálnímu plánování vybudovala téměř na každé, i sebemenší vesnici. Zatímco v současnosti i většinu městských kin pohltily multiplexy, v osmdesátých letech fungovaly například jen ve Višňové na Frýdlantsku tři kinosály.

„Kino jsme měli přímo ve Višňové v budově místního národního výboru, druhé kino ve Vísce v bývalé sklárně a třetí bylo v Andělce. První dvě skončily na začátku devadesátých let, poslední kolem roku 1980,“ vypočítal starosta Višňové Tomáš Cýrus. Budovy teď podle něj patří soukromníkům, jen bývalé MNV obec opět odkoupila místo kina, zde ale bude Dům seniorů. Podobně je na tom i Osečná, kde bylo kino rovněž v budově národního výboru, a jak šla historie, vedení obce se do ní po letech opět vrátilo.

„Bylo to krásné kino, pořád jsem doufal, že by se tam mohlo obnovit. Ale už máme jiný způsob života a lidé jezdí do multikin,“ posteskl si starosta Osečné Jiří Hauzer, který je ale rád, že dům prošel rekonstrukcí a opět se využívá. V některých menších městech se podařilo filmová představení aspoň částečně obnovit. To je případ Českého Dubu, kde byla na konci loňského roku znovu otevřená zrekonstruovaná Česká Beseda. V multifunkčním společenském centru nechybí ani kinosál. „Klasické kino u nás skončilo už v roce 2007. Museli jsme ho dotovat. Když chodí na představení patnáct lidí, nestačí to,“ vysvětlil starosta Českého Dubu Jiří Miler, podle kterého by se filmy měly promítat i v menších městech. „Zavedli jsme proto v Besedě dvakrát do měsíce projekce určené dětem a seniorům,“ poznamenal.

Paradoxně většina kin na venkově skončila v době, kdy se rozšířila nabídka a životopisné snímky o Leninovi vystřídaly americké trháky. V osmdesátých letech si ale na návštěvnost stěžovat nemohly. Do kina Máj v Doksech, které mimochodem projektoval slavný Karel Hubáček, chodilo ročně kolem sta tisíc diváků. V současnosti je to desetina. Stejně tak nebyl problém zaplnit frýdlantský sál, který měl namísto dnešních 273 míst 450. „Dnes chodí na představení v průměru tak 45 lidí,“ sdělil současný vedoucí kina Petr Gondkovský.

Situace dříve byla trochu jiná. „Chodilo se na všechno, na Angeliku, Vinnetoua, ale i na sovětské filmy. Nejoblíbenější byly české komedie,“ zavzpomínal bývalý vedoucí frýdlantského kina Karel Čaban. Největším trhákem, který za svou 35letou éru zaznamenal, byl ovšem italský „lechtivý“ snímek Bože, jak hluboko jsem klesla. „Měli jsme vyprodáno čtyřikrát za sebou. Hráli jsme i od jedenácti v noci,“ dodal na závěr.