Co pro vás bylo impulzem napsat knihu o oslavovaném, ale často i zatracovaném, autorovi knih pro mládež?

Původně jsem ji ani psát nechtěl. Dotlačili mne do toho přátelé, protože věděli, že se s ním stýkám od patnácti let. Chtěl jsem o jeho životě a díle jeho čtenářům říci to, co by mohli poznat, kdyby ho znali osobně. Je to průřez celým jeho životním dílem, které je mnohovrstevnaté, kdežto veřejnosti je znám pouze jako autor knížek pro děti a mládež. Měl ale i další životy. Věnoval se šedesát dva let praktické výchově mládeže. Vedl skautský oddíl, který se během své existence musel skrývat před oběma totalitama a přitom dokázal něco neuvěřitelného. Vedl šedesát letních táborů. Když to spočítáte, strávil pět let v létě pod stanem.

Proč si myslíte, že to dělal?

Byla to jeho vášeň a ty kluky bral jako svou rodinu. A taky ze společných zážitků čerpal materiály pro své knížky. Často se popisované děje skutečně staly. A naopak, například knihu Hoši od Bobří řeky nejdříve vymyslel, v létě nápady realizoval na táboře a pak zážitky popsal v knížce. On vlastně zachránil českou mládež za války a dal jí konkrétní a sugestivní program. Vymyslel například takzvané čtenářské kluby. Přenesl do nich zkušenosti ze skautské družiny. Jeden čas bylo dokonce těchto klubů až několik desítek tisíc. Řídil mládež přes časopis, což nemělo ve světě obdoby.

Z čeho všeho jste čerpal materiály?

Z kronik takzvané Dvojky, tedy oddílu, kde působil. Věděl jsem, že existují a že jsou v klubovně. Bál jsem se, že by je po jeho smrti zničili buď úředníci nebo uloupili fanatičtí fanoušci. Pět let jsem jezdil do Prahy a a přepisoval ty nejkrásnější pasáže. Mám asi tisíc stran textu. Tam je skutečný život.

Kritika jeho tvorbu pomíjí nebo bagatelizuje. Sám píšete, jak byste ji zhodnotil?

Fascinuje mne právě ta obrovská disproporce mezi tím, jak ho vidí kritici a jak čtenáři. Je však prověřen zkouškou času, která je pro mne zásadní. Četly ho již čtyři generace. Dospělí mu pak rozumnět nemohou, stejně jako by neuspěl v zahraničí.

Co si myslíte, že stojí za tajemstvím úspěchu Foglara mezi dospívajícími čtenáři?

Jednoznačně právě svět dospívajících dětí. Čtenář se s hrdiny může lehce ztotožnit. Foglar vytváří iluzi, že to co čte, může prožít taky. Také se staví na stranu dětí vůči dospělým. Některé kapitoly jsou pak strašidelné a připomínají až horory. Záhady a tajemství nechybí v žádné z jeho knih.

Ve své knize se věnujete i nařčení Foglara z homosexuality.

Ano, to je věčná otázka, proč psal jen pro kluky a holky jsou jen epizodní postavy. Ve dvacátých letech byl dívčí a chlapecký svět separovaný. Zvlášť měli školy, zvlášť organizace. O děvčatech nevěděl nic. Mám stoprocentně ověřené, že nebyl homosexuál, byl jen absolutně závislý na mamince. Známostí pak měl celou řadu, jednu dokonce velice vážnou. Slečny jen nemohly pochopit, že oddílu věnuje veškerý volný čas. A pak, vychoval osm set kluků a nikdo z nich s ničím takovým nepřišel.

Někteří vás nazývají Foglarovým advokátem, jste jím?

Naopak, chtěl jsem zbořit mýtus. Uvědomoval jsem si, že jsem mezi dvěma mlýnskými koly, na jedné straně kritici a na druhé fanatičtí fanoušci. Kupodivu jsou obě strany smířlivé.