Konec války na Liberecku předznamenaly takzvané pochody smrti. Němci v nich před příjezdem osvobozeneckých vojsk hnali už tak zbídačelé vězně v zimě, chatrném oblečení, bez vody a jídla na několik stovek kilometrů dlouhé pochody s jasným cílem – co nejvíc jich cestou zlikvidovat.

Jeden z nich zamířil už v lednu 1945 z Osvětimi a koncem února dorazil do Českého Dubu. Z původních 1 200 lidských trosek přežila pochod pouhá stovka. Místní Němci přesto nedovolili zbídačelým vězňům ubytovat se v místě, azyl našli až ve Starém Dubu v hostinci U Mužáků. Ráno pokračovali na Českou Lípu přes Osečnou a Modlibohov.

Další z pochodů smrti mířil z Osvětimi přes Frýdlant, kam dorazil začátkem března 1945. I v něm přežil z třinácti stovek lidí pouze každý desátý. Jedním z nich byl i dirigent České filharmonie Karel Ančerl. Obě cesty lemovaly improvizované hroby obětí.

Výsadky

Jestliže byl sever Čech ušetřen během války leteckých bitek i bombardování, na samém sklonku si jich užil dost. Jeden ze vzdušných soubojů se například odehrál u Jablonce nad Nisou, kde byla sestřelena německá stíhačka Me 109. Pilot pád přežil, později však zemřel v nemocnici.

Konec války v datech 
10. – 11. února – Příslušníci libereckého volksturmu začali budovat protitankové překážky.
20. února – Zřízen liberecký stanný soud. 18 rozsudků smrti se vykonalo v budově gestapa v Rumjancevově ulici.
15. března – Nad Semily přeletěla americká bombardovací letadla, u Turnova odhodila několik pum.
26. – 27. března – V Kamenickém Šenově a Novém Boru proběhlo hromadné zatýkání členů ilegálních skupin.
14. – 29. dubna – Bombardování vojenského letiště v Hradčanech na Mimoňsku.
29. dubna – Nacisté zatkli řadu lidí na Cvikovsku, podle stanného práva byli bez soudu odsouzeni k popravě, uvězněné zachránil v poslední chvíli příchod Rudé armády.
3. května – V Chuchelně připravovala tamní odbojová skupina přepadení německé hlásky na Kozákově. K povstalcům se postupně přidávaly okolní obce a postupně i Turnov, Semily, Lomnice, Železný Brod, Jilemnice a Vysoké nad Jizerou.
4. května – Lomnici a Vysoké nad Jizerou obsadily ozbrojené síly wehrmachtu a polovojenská mládežnická organizace Hitlerjugend. Řada lidí byla v době stanného práva popravena.
7. května – Němci ustoupili z Vysokého nad Jizerou. Konrad Henlein utekl z Liberce, byl dopaden a v plzeňské věznici spáchal sebevraždu. 
Zdroj: Stalo se na severu Čech,
Roman Karpaš a kolektiv

Druhý souboj si v závěru války připomínají obyvatelé Vísky u Frýdlantu, kde se v dubnu 1945 zřítilo spojenecké letadlo s americkou posádkou. Čtyři vojáci přežili, jednomu se neotevřel padák a je pochován v místě.

Na Českolipsku byli v březnu vysazeni parašutisté s vysílačkami, aby Rudé armádě předávali informace. Řada z nich operovala v jihozápadní části okresu, další v Ralsku a Kuřívodech. Vydatnou oporou jim byli místní revírníci a hajní, kteří se dobře orientovali v terénu a pomohli jim s úkryty, odkud mohli vysílat. Riskovali tak své životy.

Ještě v závěru března došlo k hromadnému zatýkání členů ilegálních skupin v Novém Boru a Kamenickém Šenově. Stanný soud v Liberci vykonal do konce války ještě 18 rozsudků smrti.

Letecké souboje mezi spojenci a německými silami se dubnu odehrály i ve východní části kraje. Jeden z nich nad Kozákovem. Tři letecké pumy byly svrženy poblíž Semil, bombardovalo se také letiště v Hradčanech u Mimoně.

Nálety sovětských vzdušných sil mířily na skutečné či domnělé bašty německého odporu a strategické cíle. Bomby padaly v květnu na nádraží v Turnově či České Lípě. Ještě 8. května zničil nálet na Frýdlant tamní měšťanskou školu, zahynulo 26 lidí. Dalších šest obětí zabily letecké pumy v horském Bedřichově.

Jedním z důležitých cílů byl samozřejmě Liberec – sídelní město Sudetské župy a až do 7. května i místo pobytu říšského místodržícího Konráda Henleina, rodáka z Vratislavic nad Nisou. Bombardování zasáhlo opět letiště, okolí nádraží a průmyslové oblasti kolem dnešní třídy Dr. Milady Horákové. Událost zůstala zapsaná nejen v kronikách, ale i v paměti přímých účastníků. Jedním z nich byl i tehdy dvanáctiletý Rado Faltis.

„Letadla bombardovala oblast, kde mimo jiné byl francouzský a ruský zajatecký tábor. První bomba spadla asi 30 metrů od tábora Francouzů, na místo, kde dnes stojí teplárna. Druhá přímo na můj rodný dům a nedaleký činžák,“ uvedl.

Na bombardování vzpomínal v cyklu Paměť národa i Zdeněk Kraus. I jemu bylo v květnu 1945 pouhých 12 let. „Bylo to 8. května 1945 před polednem. Právě když jsem šel domů z náměstí, se ozvala veliká rána. Pak jsem taky slyšel zvuk jako z řehtačky – to byly kulomety. Nevím jestli z letadel nebo na ta letadla. Na Bělském náměstíčku se objevil otec a říkal, ať honem utíkám do krytu, do sklepa. Jak jsem otvíral dveře od sklepa, ozvala se strašná rána, dveře se rozlítly a já letěl po schodech dolů. Tlaková vlna mě tam hodila. Když už jsem si říkal, že je konec, ozvaly se znovu. Takhle to bylo asi třikrát nebo čtyřikrát,“ vylíčil Kraus.

Německé obyvatelstvo, které pod vlivem propagandy a nenaplněných slibů volilo Henleina a v důsledku volby se tak stalo důvodem pro odtržení Sudet od zbytku republiky a podepsání mnichovské dohody, nechtělo ani v prvních květnových dnech uvěřit tomu, že válka skončila. Ještě 2. května se v České Lípě konala tryzna za Adolfa Hitlera. Místní vojenská posádka odmítala zprvu složit zbraně a argumentovala telegramem od generála Schörnera, který označil kapitulaci německé armády za nepodloženou.

Situace se stala nepřehlednou. „Přes Liberec postupovaly jednotky SS, pohybovaly se tu již oddíly českých dobrovolníků a do toho postupovala směrem od Frýdlantského výběžku Rudá armáda,“ popsal před lety závěr války v regionu Ivan Rous ze Severočeského muzea v Liberci.

Pořád se střílelo

Ještě 8. května nebyl konec. Když o dva dny později dorazili do Liberce zástupci státní správy osvobozeného Československa, spustila se z oken radnice střelba. Obyvatelstvo neodevzdalo zbraně, zejména Hitlerjugend pod vedením SS byla stále dobře vyzbrojená.

Liberec byl nakonec označen za osvobozený až 11. května. A zatímco dobové snímky z Prahy či Plzně a dalších měst někdejšího Protektorátu Čech a Moravy ukazovaly davy lidí a rozesmáté obličeje, objektivy libereckého fotografa zachytil jen nevelké hloučky a zachmuřené tváře lidí dvakrát poražených. Jednou vítěznými mocnostmi, podruhé politiky, kteří jim slibovali skvělou budoucnost, pevnou ruku, pořádek a řád.