Tématem rozhovoru byla totiž jeho nedávno vydaná knížka Krajinou vína, v níž se věnuje jednotlivým odrůdám, které se u nás pěstují, a zároveň zavádí čtenáře do známých, ale i zcela neznámých vinařských koutů a seznamuje je s vinařskými rody i historkami, které se s tradicí pěstování vína u nás pojí. Krajinami vína putoval Václav Žmolík na kole. „Najel jsem desítky a desítky kilometrů, ale přiznám se, že jsem se usmíval jen do kamery, v kopcích už to bylo horší. Ale nechtěl jsem, aby trasy vedly jen na mapě. Odměnou jsou mi lidé, kteří mi píšou, že se na kole vydali právě podle mého cestopisu,“ vylíčil.

Kde se vzala Pálava?

Co mají společného Pálava, Moravský muškát, Cabernet Moravia, Aurelius, André či Rulandské bílé? Vesměs jde o odrůdy vypěstované českými a moravskými vinaři. Právě to je klíčem cestopisu Václava Žmolíka, který je knižním pokračováním stejnojmenného cyklu České televize. „Hned od začátku jsme si dali za cíl, že představíme nejen Moravu, kterou má většina z nás s vínem a vinařstvím spojenou, ale i Čechy. To nám přišlo důležité. Vodítkem první série pak byly jednotlivé odrůdy, které vyšlechtili právě naši vinaři. Od toho se pak odvíjela místa našich zastavení,“ vysvětlil Václav Žmolík.

Jedním z těch nejvýznamnějších byla třeba krajina Pálavy, která dala název jedné z nejoblíbenějších odrůd bílého moravského vína. Méně známou oblastí pro vinaře je už ale třeba Uherské Hradiště. V jeho okolí se vinice nacházejí, ale jak s vinaři souvisí samotné město? „Je tam například vinařská ulička, kde měl sklep i malíř Joža Uprka, autor slavné Jízdy králů,“ prozradil autor jednu z mnoha zajímavostí.

Čechám samozřejmě dominují vinice, které vycházejí z časů císaře Karla IV. Méně se už ale ví, že víno se v Čechách kdysi pěstovalo nejen v okolí Karlštejna a Prahy nebo na Litoměřicku a Mělnicku, ale také v okolí Kutné Hory. „Vinice se táhly od Kutné Hory středními Čechami až k Čáslavi. Málo se ví, že vinice jsou i v parku zámku Kačina,“ připomněl autor vinařského cestopisu.

Krajina vína není jen souborem historických či cestopisných zajímavostí, ale také mozaikou lidských osudů. „Díky svému putování jsem poznal vinaře, kteří se vínu věnují po generace, jako například v rodině šlechtitele odrůdy Cabernet Moravia pana Lubomíra Glose. Ale i takové, kteří vinařství propadli, aniž by je k tomu vedla tradice. Jako je například Tomáš Vican, producent filmu Bobule či seriálu Vinaři,“ poodhalil střípky ze své knihy.

Spojuje je pokora

Je jedna vlastnost, která vinaře, staré i mladé, spojuje. Pokora. Kromě dřiny, bez níž by se práce na vinohradu neobešla, je právě pokora tím zásadním. Pokora před zákazníky, protože konkurence je dnes obrovská, tak především před přírodou. „ Počasí určuje, jaká bude úroda konkrétního roku. Jestli bude moc sucha nebo naopak moc vody, zda úrodu neohrozí plísně či mrazy nebo ji nakonec nesklidí špačci, odvěcí nepřátelé vinařů,“ popsal Žmolík.

Právě ke špačkům se váže i jedna z veselých historek, kterou rád vypráví. Čtenáře zavede na Kraví horu, kde si tamní vinaři vytvořili v cimrmanovském duchu samozvanou republiku s vlastním prezidentem „na furt“ , informační službou „kiska“ a vědeckým institutem, který bádá nad způsobem přenosu ptačí chřipky na špačky. „Je to možná trochu černý humor, ale vinaři o nich vědí své,“ zdůraznil.

Škůdců se právem obávají. Všech. I proto najdete na začátku některých vinohradů růžové keře. Ty jsou indikátorem chorob, které by mohly révu napadnout. Ne náhodou právě jedna z nich nese jméno Pálava. A které víno pije autor vinařského cestopisu nejraději? „Mám rád všechna tuzemská vína, kterých je už dnes obrovská nabídka ve vysoké kvalitě. Tvrdím, že kdyby se všechny obory u nás vyvíjely za posledních 30 let jako vinařství, žijeme si u nás jako v ráji,“ uzavřel Václav Žmolík.