V doprovodu znalce libereckého podzemí, badatele a publicisty Ivana Rouse si lidé prošli zhruba 1,5 kilometrů dlouhý podzemní kryt, který se rozprostírá pod Sokolovským náměstím od Papírového náměstí až do blízkosti Frýdlantské ulice. Jeden z východů ústí totiž těsně nad ní, na Tovaryšském vrchu. Kromě něj má ještě dalších devět.

Od padesátých až do osmdesátých let sloužil jako kryt civilní obrany pro případ jaderného napadení. Vzpomínky na hrozbu „atlantského jestřába", který hrozil jadernými hlavicemi nejen v rozhlase, ale i na školách, tu dosud připomínají dobové plakáty, plynové masky, pláštěnky i gumové návleky. Kromě nich tu uvidíte také strojovnu, přesněji filtrovnu a strohé vybavení, které umožnilo 1500 až 2000 lidí přežít jaderné zamoření. „To bylo ovšem v době studené války, kdy raketu nesl bombardér, při dnešních systémech by se ani nestihla evakuace vyhlásit," podotkl zasvěcený průvodce libereckým podzemím Ivan Rous.

V krytu měli lidé přečkat 24 hodin. „Pak úroveň radiace klesla na únosnou normu, která se ovšem liší od podmínek v míru," ukazuje na graf na stěně. Radiace a doba pobytu patřila podle Rouse k nejčastějším dotazům lidí, kteří na první letošní prohlídku libereckého podzemí přišli. „Překvapilo mě, že tu nebyla lůžka, jen lavičky," podotkla jedna z přítomných. Lidé si také do krytu v případě jaderného napadení měli přinést vlastní potraviny. „To bylo jednou z podmínek. Jinak by mohlo dojít ke rvačkám o jídlo," podotkl Rous.

Ten pochybuje i o tom, jakým způsobem by se lidé v krytu organizovali a zda by nevznikla panika. „Když si uvědomíte, že na tak malém prostoru by se museli dohodnout lidé různého založení, že mezi nimi mohla být i řada psychopatů či sociopatů, nemocných lidí i dětí…" uvažuje. Jako kryt civilní obrany sloužilo podzemí pod Sokolovským náměstím až od 50. let. Původně byly chodby zřejmě štolami po vytěžené rudě. „To je ale zatím jen nepodložená spekulace. Mnohem pravděpodobnější je, že se tu těžila hrnčířská hlína," vysvětluje Rous. Od 17. století, s rozvojem výstavby v této části města sloužily podzemní prostory jako sklepy a skladiště.

Liberecká Blanka?

Před válkou, s rozvojem automobilismu, se tu začal budovat tunel. Dopravní plány ovšem koncem třicátých let překazila válka. Začátkem 40. let se tu místo silnice začal budovat protiletecký kryt.

„U východu se přímo v podzemí nacházely dvě studny, nedaleko byl vodojem. Jižní část měla sloužit jako nemocnice s operační i lůžkovou částí," popisuje válečné plány Ivan Rous. Dodnes je podle něj v labyrintu pohřbena i nádrž na palivo a dieselagregát. „Bezpochyby jde o nejvýznamnější podzemní dílo Liberce, které by zasloužilo památkovou ochranu," dodal Rous.