Jablonec n. N./ Pochází ze sociálně slabších poměrů, jeho otec byl válečný invalida. Snad právě proto toužil již od dětství pomáhat lidem a stát se potřebným. Jiřího Koňáka, čtyřiasedmdesátiletého učitele, výtvarníka a sochaře, působícího dodnes na jablonecké Střední uměleckoprůmyslové škole, ovlivnily v životě nejvíc dva okamžiky.
První nastal při jeho vstupu do školy, kdy jak říká, měl štěstí na dobrého učitele, jehož obdivoval. „To byl vzor osvíceného člověka, taková vrcholová osobnost. Zůstal mi vzorem po celý život. Uměl vše, nejen dobře vysvětlovat, ale hrál divadlo, dovedl ošetřit rány,“ řekl Jiří Koňák. Probudil v něm touhu vzdělávat se.
Druhým momentem bylo, když ho otec, coby osmiletého, vzal do Prahy a ukázal mu historické památky. „Do té doby jsem znal jen stoh slámy a přírodu, kde jsem si hrál. Probudila se ve mně veliká touha jít za uměním,“ uvedl Jiří Koňák.
Ačkoliv vystudoval sklářskou školu, na vysoké se rozhodl, že vystuduje pedagogiku, kdyby se mu naskytla nějaká možnost nebo důvod věnovat se učitelské práci. Příležitost se objevila hned po aprobaci. Začal učit v Lidové škole umění v Jablonci, kde založil výtvarný obor a usiloval o jeho zplnohodnocení.
Při této jeho práci došlo dle jeho slov k mimořádné události. Jako okresní metodik na výtvarnou pomoc pro učitelky mateřských a základních škol se dostal do názorových neshod s těmito pracovnicemi. „Neshodl jsem se v názoru na děti, které se odmítaly výtvarně projevovat, a byly klasifikovány i kvůli jiným hlediskům jako mentálně zaostalé,“ vysvětlil Jiří Koňák.
Za pomoci krajského školského úřadu otevřel oddělení pro děti, které se nechtějí osobně a výtvarně vyjadřovat a byly proto zařazeny do kategorie nepřipravených pro vstup do základní školy.
„Lákalo mě to, myslel jsem si, že budu schopen tyto děti zařadit mezi normální,“ uvedl. A podařilo se. Vymýšlel si příběhy a pohádky, kde převyšoval význam tvarů a barev. „Byl to úspěch. Děti se začaly projevovat rovnocenně s těmi nejtalentovanějšími,“ poznamenal.
V roce 1968, žel, opustil pedagogickou dráhu. Nepodepsal věrnostní slib týkající se výchovy v duchu normalizace. Na stupínek se vrátil až po nástupu demokracie.
Jiří Koňák se ztotožňuje s názory J. A. Komenského, jenž klade hlavní důraz na vyzrálou osobnost učitele, což zaručuje samočinnou autoritu pedagoga. Ovšem na nedostatek takových kantorů poukazoval už i velký český učitel.
