Levisky, walkmany, televizory, hračky, ale také čokolády Milky, kvalitní whiskey nebo pravá brazilská káva. Zboží, kterého jsou dnes nákupní řetězce plné, si dříve mohla dopřát jen nevelká skupina vyvolených.
Byli to ti, kteří disponovali pro mnohé nedostupnými kartičkami s nápisem Papírové odběrní poukazy na nákup exportního zboží pro prodejny Tuzex, lidově známé jako bony. Jejich majitelé pak ohromovali sousedy hudbou pouštěnou z hi-fi věží, moderním oblečením nebo dokonce auty vyrobenými i mimo rámec RVHP. Nezřídka tím ale vzbuzovali u méně přejících závist. Své o tom ví, i pan Lubomír Š. z Jablonce nad Nisou, který kvůli zahraničnímu autu dokonce skončil na začátku 80. let na policii. „Za bony se nám podařilo koupit Ford Escort. Ani to ale nebylo jednoduché, museli jsme si pro něj jet až do Košic,“ vysvětluje Lubomír.
V 80. letech byl vůz americké provenience v jabloneckých ulicích zjevením, které neuniklo pozornosti místních. „Někdo nás prostě naprášil a skončil jsem na fízlárně, kde jsem musel podat vysvětlení,“ vzpomíná s tím, že žádné problémy neměl, protože nákup vozu mohl doložit. „Příjemné to ale nebylo,“ komentuje s tím, že nejčastěji navštěvovali jablonecký Tuzex, který byl tehdy v Komenského ulici. „V Liberci myslím byla jen jedna menší prodejna, ani nevím, jak dlouho,“ pátrá v paměti.
Důvodem založení Tuzexu byla především snaha odčerpávat od lidí tvrdou cizí měnu, ať už k ní přišli jakkoli. Pan Lubomír ji získal v rámci dědictví z Rakouska. „Dvě třetiny vám dali v bonech, třetinu ve valutách,“ popisuje s tím, že tvrdá měna se dala použít, jen když člověk dostal výjezdní doložku. „Nemusel pak žádat o devizový příslib,“ poznamenal a dodal, že tehdejší systém měl vše pod kontrolou, takže „ulít si“ peníze v zahraničí, znamenalo konec s cestováním.
Na své návštěvy Tuzexu vzpomíná dnes pan Lubomír střízlivě. „Některé věci se daly sehnat i v normálních obchodech, jako třeba tvrdý alkohol. A řekl bych, že za srovnatelné ceny. Nejčastěji jsme tam proto kupovali oblečení,“ dodává.
Dnes 42letá Barbora Vrbová z Liberce si výlety s babičkou do Jablonce užívala mnohem víc. „Táta pracoval na Ještědu, takže občas dostával od hostů valuty, ty pak vyměnil za bony,“ vysvětluje Barbora.
Na velké nákupy to podle ní nebylo. „Kupovali jsme hlavně žvýkačky, čokolády nebo hračky. Vždycky jsem se moc těšila,“ uzavírá s úsměvem.
Veksláci i karty
Historie Tuzexu sahá až do roku 1957, kdy byl založen jako podnik pro zahraniční obchod. Bylo zde možno platit buďto zahraniční měnou, nebo bony. Hodnota poukazů byla v korunách.
V prvních letech existence Tuzexu byly poukazy platné pouze 3 měsíce. Během 80. let se doba platnosti prodloužila na 1 rok. Mimo oficiální místa určená pro směnu poukazů za valuty (či zlato) byl velmi rozšířený prodej bonů na černo prostřednictvím takzvaných veksláků.
Díky Tuzexu byly vydány první platební karty v dějinách Československa. Od roku 1988 začala Živnostenská banka vydávat tzv. dispoziční karty k tuzexovým účtům, pomocí kterých bylo možné bezhotovostně platit na pobočkách Tuzexu. Zdroj: www.tuzex.cz
