Jablonec v otázce bezdomovectví spolupracuje s organizací Naděje, která na jeho území zajišťuje terénní program pro lidi bez přístřeší a provozuje nízkoprahové denní centrum, noclehárnu a azylový dům pro muže a ženy. „Každoročně město finančně přispívá v rámci dotačního programu na podporu registrovaných sociálních služeb,“ vysvětlila mluvčí města Jana Fričová s tím, že v Jablonci evidují přibližně 300 lidí bez přístřeší.

Mají i karanténu

K běžným problémům spojených se zimou a mrazy přibyla vládní opatření a s nimi spojené požadavky na zvýšenou hygienu, zařizování testů pro ty, kteří se necítí zdrávi, a regulace lidí v prostorách. „Snažíme se posilovat terénní službu s výdejem materiální a potravinové pomoci. V rámci domu Za Plynárnou jsme zřídili dvě karanténní místnosti s vlastním sociálním zařízením a kuchyňkou, kam bereme nové lidi, kteří přijdou přímo z ulice,“ podotkla oblastní ředitelka jablonecké pobočky Naděje Milena Havrdová. Po negativním výsledku testu na covid-19 je přestěhují k ostatním obyvatelům azylového domu.

Petr přišel do Liberce z jižních Čech za prací. Na podzim se mu ale stal úraz, který ho připravil o práci a ze dne na den se ocitl bez příjmů a na ulici. Od kamaráda se dozvěděl, že může využít služeb denního centra ve Valdštejnské ulici v Liberci. „Měl jsem štěstí, jelikož jsem dostal možnost zapojit se do projektu Nejdřív střecha, takže jsem měl první měsíc ubytování zdarma,“ podotkl. Aktuálně je odkázán na životní minimum a sociální pomoc. „Raději bych chodil do práce, bydlel na ubytovně a našel si partnerku. Prostě se vrátil do normálního života,“ dodal.

To Tereza už přes rok bydlí s přítelem v bunkru v Machníně a zatím se jí nedaří najít práci. Jedním z důvodů, proč skončila na ulici, byl i její bývalý přítel. „Hlavně bych chtěla vybojovat zpět do péče své dva kluky,“ popsala motivaci. Podle ní se dá na život bez domova zvyknout. „Člověk časem zpohodlní a přestane svou situaci řešit,“ doplnila žena.

Od 30 korun za noc

Oba navštěvují liberecké denní centrum, kudy denně projde dvacet až třicet jim podobných. Mohou se zde ohřát, osprchovat a mají k dispozici čaj a podle domluvy i jídlo. V neposlední řadě mohou využít počítač, telefon a služeb sociálního poradenství. „Příchozí musí dodržovat pravidla, jako je nenarušování soužití mezi ostatními klienty, dbaní na osobní hygienu nebo zákaz příchodu pod vlivem alkoholu a dalších omamných látek,“ zdůraznil vedoucí střediska Pavel Matějka.

V noclehárně a azylových domech mají klienti možnost ubytování za částky od 30 do 100 korun za noc. Ti, kteří přespávají v noclehárnách, mohou nyní trávit na místě celý den, aby nedocházelo ke zbytečným přesunům po městě. V běžném režimu se noclehárny na den zavírají. „Nové klienty a klienty s příznaky respiračních onemocnění před ubytováním posíláme na testování. Pokud se u někoho prokáže koronavirová nákaza, musí do izolace,“ dodal Matějka.

Lidé bez domova mohou získat i ošacení, to Naděje přijímá od dárců. „Uvítáme především pánské kalhoty, bundy, svetry, trička, spodní prádlo, ponožky. Také se nám hodí drogerie a trvanlivé potraviny,“ vyjmenoval Matějka.

Pokud klesnou teploty pod mínus pět stupňů Celsia, otevírá se v Novém Boru v areálu sběrného dvora ve Wolkerově ulici tzv. homeless office. Nástup klientů probíhá od 17 do 19.00, pobyt zde je možný od 17 do 6.30. „Lidé bez domova tu mají možnost celkové hygieny za poplatek deset korun i mimo uvedený čas. Dále je k dispozici stůl, židle, toaleta a nafukovací karimatka,“ vyjmenovala nabídku mluvčí města Radmila Pokorná s tím, že po domluvě je možné zajistit ošacení v charitním šatníku.

„Změnit se nechtějí“

Kapacita zařízení je určena pro pět osob a uživatelé musí dodržovat několik pravidel. V Novém Boru evidují přibližně osm lidí bez domova, kteří vesměs pendlují mezi Novým Borem a sousední obcí Sloup v Čechách. „Jde o bezdomovce, kterým tento způsob života vyhovuje a nechtějí jej měnit. I tak je pravidelně kontaktují terénní pracovníci a de facto je kontrolují, zda jsou v pořádku,“ doplnila Pokorná.

V České Lípě mohli lidé bez domova přečkat mrazivé noci v Domě humanity. Vzhledem k vysokému epidemiologickému riziku však nyní tato možnost není.

Pavel Matějka.Zdroj: Deník / Jiří LoudaČlověk na ulici daleko rychleji stárne, říká vedoucí libereckého střediska Naděje

Pavel Matějka působí už sedmým rokem jako vedoucí libereckého střediska Naděje, která pomáhá lidem bez domova. Kromě samotné práce s klienty se věnuje i organizačnímu zajištění provozu denního centra. „Nejde úplně oddělit osobní život od práce,“ říká.

Dá se říci, že ve vašem případě přerostla práce v poslání?
Určitě jsou situace, kdy si člověk tu práci nosí domů. Někdy to je v pohodě, některé příběhy se mi dostanou pod kůži. Snažím se oddělovat svůj život od práce, ale nejde to vždy. Stává se, že si někdy vzpomenu na konkrétního klienta. Jde hlavně o nemohoucí, kterým dochází fyzické síly a pak o ty, kteří se vrátili z léčebny a abstinují. Říkám si třeba, jak asi zvládli svátky, které bývají na psychiku náročnější.

Co považujete u klientů za úspěch?
Vždy říkám, že u každého je ta úroveň jiná. U některých je úspěch, když se přijdou jednou týdně osprchovat. U jiných zase to, že se začlení zpět do většinové společnosti. Začnou pracovat, řešit své dluhy a najdou si bydlení a partnera.

Jsou i případy, které jsou beznadějné?
To bývají mladí muži ve věku dvacet až třicet let, jejichž sami rodiče byli našimi klienty. Nezískají běžný vzorec chování. Pokud má člověk v pětadvaceti několikatisícové dluhy, maximálně základní vzdělání a záznam v trestním rejstříku, nemá moc šancí uspět ve společnosti. Chybí jim motivace, neplánují a žijí ze dne na den. Navíc život na ulici předčasné stárnutí, jak fyzické, tak psychické. Máme klienty, kteří ve svých padesáti letech vypadají na sedmdesát.

Nejvíce klientů přibývá tedy v zimě?
Největší nárůst je na podzim, v zimě se to stabilizuje. Oproti létu, kdy je místnost denního centra prázdná, zde lidé tráví více času, aby se ohřáli a dali čaj.