Líšný bych neměnila, miluju to tady, říká známá pekařka Anna Klápšťová

Jak jste se dostala k pečení?
Díky mojí babičce. Bydlíme v jednom domě a už odmalička jsem k ní chodila nakukovat do kuchyně a její šikovnost, um, trpělivost a preciznost mě neustále nepřestávaly udivovat. Babička si většinou musela všechno udělat sama, takže já jsem většinou přihlížela a moc se jí do toho nemotala. Mě stačí, když mi někdo názorně předvede, jak na to, a já potom můžu doma trénovat dle libosti. První pečený výtvor byl určitě ,,Bohdalčin“ drobenkový koláč, pokud si dobře vzpomínám. Ale jak to dopadlo, to už vám s jistotou neřeknu.

Studovala jste na turnovské „zdrávce“. To je od pečení dortů a zákusků docela odskok. Proč jste se rozhodla pro zdravotnictví?
Popravdě jsem chtěla hlavně zúročit můj prospěch. A asi to mnozí z nás znají. Cukrář doma ode mě samozřejmě zazněl, ale s takovým prospěchem přeci nemůžeš jít mezi čtyřkaře, Aničko. Takže nakonec jsem vystudovala zdravotnické lyceum. Učení mě bavilo a tahle škola byla určitě dobrá volba.

Pořadatelé ruší kulturní akce. Některé proběhnou v omezeném režimu

Jablonecko

V dalších letech jste se v pečení zdokonalovala. Pekla jste i profesionálně?
Soutěž Peče celá země je určena pouze pro amatéry. Takže možná je i dobře že jsem cukráře nevystudovala, jinak bych nemohla získat tak skvělou televizní zkušenost. Momentálně se chystám na svůj první cukrářský kurz v životě, takže takový já jsem profesionál.

Jak se stalo, že jste šla do castingu do pořadu Peče celá země?
Hned když jsem viděla televizní upoutávku na casting, řekla jsem si, že tuhle příležitost si nesmím nechat utéct. V té době jsem měla takový chtíč zkoušet nové věci. No a tak jsem to riskla a vyšlo to.

Věděla jste, do čeho jdete?
Ne tak úplně. Ale shlédla jsem několik dílů originální verze The British Bake Off a hrozně se mi líbila celá ta atmosféra. Nebyla tam vidět žádná rivalita, celá soutěž působila neskutečně přátelsky a lidsky.

Jaký byl první den natáčení?
Pro mě docela náročný. Hrozně moc nových lidí kolem, poprvé jste museli péct před tolika kamerami, ale další dny to bylo jen a jen lepší. Kamery jakoby zmizely a celý štáb byl úplně boží.

Odborníci uklidňují těhotné ženy. Viru se bát nemusí

Jablonecko

Při jakém úkolu Vám bylo asi nejhůře?
Já myslím že to asi každý tuší. Ano, špičky. To byl doslova horor a noční můra. Nechápu jak může takhle pracný zákusek stát v cukrárně patnáct korun. Ale nás hlavně tlačil čas, počasí nám nepřálo, k dispozici jsme měli pouze jednorázové sáčky, nikoli látkové. Prostě všechno špatně. Ještě že je zatím nikdo po mě nechtěl upéct.

Co Vám naopak v soutěžním pečení potěšilo?
Opilý Izidor. Když mi hned po natáčení zaklepal pan Kopta na rameno a pronesl, že asi bude muset do nemocnice aby mu změřili hladinu cukru. To mě rozesmálo. Zákusek byl v mžiku pryč a to je pro mne vždy známka úspěchu.

Na televizních obrazovkách bylo poznat, že mezi soutěžícími panuje rivalita, ale i respekt a přátelství. Kdo ze soutěžících Vám přirostl nejvíce k srdci?
Dá se říct že všichni. Opravdu tam nebyl nikdo, koho bych brala jako soupeře či rivala. Všichni jsme si vzájemně pomáhali, i když to na televizních obrazovkách nebylo mnohdy vidět. Ale každý vždy s něčím někomu pomohl a poznala jsem úžasné lidi.

Zápisy probíhají bez dětí. Školy je prvňáčkům vynahradí

Jablonecko

Vídáte se?
Od soutěže jsem se viděla akorát s Pepou, Pavlínkou a Petrou. Snad se ještě nějaké setkání uskuteční. Určitě by to měla být slibovaná autogramiáda, která musela být prozatím odložena.

Účast v soutěži a s ní spojená popularita. Pomohla vám i v dalším profesionálním směřování?
Myslím si že určitě. Denně mi chodí hrozně moc nabídek a každý chce něco upéct. Diář mám doslova nabitý.

Viděl jsem i dorty, které neukazovali v televizi, některé jsou opravdu netradiční. Baví Vás to a jaký dort byl nejzvláštnější?
Mám takový osobitý styl, kterého se dá se říct držím. Nejvíc miluji kombinaci čokolády, pistácií a zlata. Ráda také připravuji ovocné dorty, které jsou nejčastěji pro děti. Ráda dělám vysoké dorty. Nemusí být patrové, ale když rostou do výšky je to pro mě značka ideál. Největším oříškem byl asi závodní auťák brouk a multikára pro mého bratrance. Já a modelování nejsme zrovna kamarádi a tak to byl trošku risk a zároveň výzva. Ale nakonec jsem byla s výsledkem velmi spokojená a oslavenci rovněž, což je pro mě nejvíc.

Setkala jste se někdy s cukrářským přáním, které se nedařilo splnit?
Zatím asi ne. Vždycky jsem se snažila každému vyhovět. Nejvíc se vždy bojím modelování postaviček, tak se to snažím trochu obejít. Jednou jsem třeba u malé postavy filmové myšky strávila asi čtyři hodiny. Ale co bych pro ty svoje blízké neudělala. Jsem tak trošku experimentátor, tak čekám, že nějaké extra přání brzy přijde a já jsem odhodlaná se do toho pustit.

Svatby povolili. Ale s rouškami. První v kraji proběhnou už tento víkend

Z okolí

Veřejně jste v televizi přiznala, že trpíte anorexií. To je zákeřná nemoc, člověk bez pomoci se mnohdy ocitne až na prahu smrti. Jak jste zvládala nejtěžší chvíle?
Největší oporou mi byla určitě rodina. A stále tomu tak je. Samozřejmě i moji pejsci, které nazývám zvířecími terapeuty

Jak se žije s anorexií za zády?
Musím uznat, že jsem z nejhoršího venku. Neřeším už takové věci jako v anorexii. Začala jsem zase více chápat reálný život a pochopila jsem, že svět se netočí kolem osobní váhy a toho, kolik co má kalorií. Samozřejmě že ten hlas mi stále v hlavě něco namlouvá, snaží se mě přesvědčit o pravém opaku. Myslím že mi bude našeptávat pořád, ale snažím se ho pomalu utišit a užívat si života.

Dají se vůbec především mladé dívky přesvědčit, aby s jídlem „neblbly“? Máte pro ně nějaký vzkaz?
Určitě mám. Sama si často říkám, že kdybych mohla vrátit čas, udělám některé věci úplně jinak. Tím nejdůležitějším by bylo, nezačínat s hubnutím na vlastní pěst. Vyhledat například nutričního terapeuta a osobního trenéra, který by byl schopen vytvořit jídelníček na míru. Já jsem začala s celým tím procesem sama, postupně vyřazovala sladké, potom smažené, tučné jídlo a nakonec jsem jedla potraviny s téměř nulovou kalorickou hodnotou. Takže pokud začínáte někdo stejně, určitě si co nejdříve najděte nějakého odborníka přes hubnutí, ať neskončíte stejně. A věřte mi, já do anorexie spadnout rozhodně nechtěla a dlouhou dobu jsem si vůbec nepřipouštěla, že jsem anorektička.

Vyrostla jste v Líšném, což je obec známá Líšenskými pochody. Měnila byste?
Neměnila, miluju to tady. Spolu s Malou Skálu tvoří naše vesnička úžasné místo, kde si člověk náramně odpočine. Je tu klid, všichni se známe a ta příroda okolo je něco nádherného. Proto se ani nemůžeme divit, že mají pochody vždy tak obrovskou účast.

Jak se žije cukráři v době pandemie koronaviru? Omezují Vás opatření proti šíření viru i profesně?
Já jsem se dokonce přiučila i něčemu novému. Začala jsem poprvé ve svých 23 letech šít na stroji. Takže šiji roušky pro své blízké a už jsem poslala i několik balíčků do světa. Dělá mi to ohromnou radost někoho obdarovat tak potřebnou věcí a hrozně mě to hřeje u srdce. Na svém instagramovém profilu jsem také rozjela pečicí výzvy s cílem obdarovat ty nejbližší a v nynější době nejpotřebnější, tedy zdravotníky, sestřičky, hasiče, policisty, prodavačky a další. Je úžasné pozorovat kolik dobrých srdcí tady s námi je. Mám z toho velikou radost a doufám, že všechno brzy pomine a lidé si více začnou vážit života.