Když spolu s manželkou šli vedle sebe, musela si i ve zralém věku připadat jako holčička. Drobná, malá s jemným úsměvem. To on ruce jako lopaty, široká ramena, jen deset centimetrů do dvou metrů, hlava pokrytá typickou čepicí. Stačila by jedna rána pěstí a vůl by musel v okamžiku zcepenět a padnout. Každého vítal s dobrosrdečným úsměvem, laskavým pohledem ale s ocelovým stiskem pravačky. Už při prvním dotyku jsem po zkušenostech vždy varovně v předstihu vykřikla auauau. To aby opravdu nestiskl. Byla to taková naše hra. Já: auauau a on se k tomu smál: To víte, já nerad. Ale mužské, ty on nešetřil. A po chlapsku je přivítal a slisoval jim ruku. Nesli to často hrdinsky, ale bylo vidět, jak se jim podlamují kolena. Nikdo se nebránil, to prostě byl Olda Markovič. Hodný, vstřícný a přátelský. Byl to krásný člověk.
