Dlouhá léta procházel centrem Jablonce muž se psem, temperamentním dalmatinem. Chodili spolu po vyšlapaných cestách, od hodin k hodinám. Známý jablonecký hodinář Miloš Zikmund se před několika lety odstěhoval z centra do Pasek, odešel do důchodu, pejska už nemá, ale hodiny obráží stále dál.

Kdy Vás začaly zajímat hodiny?
V páté třídě základní devítileté školy. Tehdy jsem našel rozbitý budík, doma ho rozebral, umyl kartáčem a mýdlem v umyvadle, šikovně to všechno zase dal dohromady a ono to fungovalo! Byl to takový až povznášející pocit, že funguje, jak má, že jsem to dokázal. Hodiny mne začaly fascinovat. Podíváte se do hodinového stroje, vše musí logicky fungovat. Když je něco špatně, hned to vidíte.

Už tehdy jste se rozhodl, že hodiny budou Vaším živobytím?
Na konci devítky jsem přemýšlel co dál. Do dotazníku jsem napsal hodináře, druhou možnost tesaře, protože práce s voňavým dřevem mne také bavila. Měl jsem i trochu štěstí, protože v té době podnik Znak Malá Skála hledal do budoucna pro Liberec dva hodináře, takže jistá naděje byla. Ze všech škol na Jablonecku tedy vybrali dva žáky, sešli jsme se ve Znaku v Liberci na ústředí. Jenže můj potencionální kolega si zapomněl občanský průkaz, čímž v podstatě přišel o možnost zapsání na obor hodinář. Takže nějaký Miloš Zikmund z Jablonce odjel od Znaku Malá Skála do Polné na učňák.

Jak jste se učil?
Základní školu jsem prolézal s trojkami, čtyřkami, zkrátka s odřenýma ušima. Na internátu bez rodičů za zády to bylo něco jiného. Byl jsem uprostřed světa hodin, který mi dělal dobře, bavil mě. Učebnice a skripta mi náhle nestačily. Pročítal jsem o hodinách veškerou dostupnou literaturu a učitelé si toho samozřejmě všimli. Po nepříliš slavné základní škole jsem učňákem proplouval s jedničkami. Každý problém jsem prostě řešil do té chvíle, než jsem o něm věděl prakticky vše. Prostě jsem si to učivo přímo vychutnával, protože mě bavilo.

Jak jste v té době často jezdil domů? Přece jen z Polné do Jablonce to je cirka dvě stě kilometrů…
Každé dva týdny jsme měli zkrácený pátek, aby mohli odjet dříve ti, kteří to měli domů dále. Takže ze začátku jsem jezdil domů co dva týdny. Po nějakém čase se mi ale na učňáku zalíbilo tak, že jsem tam rád trávil i víkendy. Takže jsem domů jezdil jen na takzvané povinné volno, většinou to bylo spojeno s nějakým svátkem a prázdninami. Když už jsme byli ve druháku, a Slováci z daleka ti vůbec, tak jsme zůstávali na internátu skoro furt, já nemusel domů i půl roku. Od vychovatele jsme dostali klíč od internátu s tím, že bude klid. A když bude problém, bude tam zůstávat s námi a dostaneme kapky, budeme uklízet a pečovat o trávník a kdesi cosi. Průšvih nikdy žádný nebyl.

Po absolvování učebního oboru jste tedy nastoupil do Znaku Malá Skála?
Už vlastně třeťák byla praxe na provozovně Znak Malá Skála Družstvo hodinářské a umělecké výroby. Přímo na škole jsme byli nějaké dva, tři měsíce, zbytek na praxi. Tehdy byly hodinářské provozy ve všech větších městech plné hodinářů. Dnes je lze spočítat na prstech jedné ruky. I učňovský obor, kde nás bylo šedesát v ročníku, je dnes utlumený, v ročníku je pět lidí, celé učiliště nastěhované do přízemí vily v Jihlavě. Internát už také není.

Kde konkrétně jste pracoval?
V provozovně tady v Jablonci. V Podhorské, tehdy Gottwaldově 25, naproti kostelu doktora Farského, pak tam Preciosa prodávala lustry. Sedělo nás tam pět.

Opravovaly se tehdy hodiny více?
Určitě. Opravovalo se plno malých hodinek. Tehdy nosil hodinky snad každý, od malých školáků po důchodce. Na hodinky se tenkrát dalo. A protože bývaly relativně drahé, opravovaly se. Tři kluci dělali malou práci, dva větší a obsluhovala jedna prodavačka.

A jak to bylo po revoluci?
Po nějaké době za námi přišli, že se družstvo ruší, a že nám za pár korun prodají nástroje a vybavení. Prostě vás pouštíme na trh, udělejte si živnostenský list a basta. Nutno říci, že já jsem to měl obzvláště jednoduché. Kluci, kteří dělali ty malé práce, museli mít kamenný krám, já jsem ale už dělal hlavně v terénu, obcházel jsem fabriky a staral se o píchačky a hodiny na provozech. Znak Malá Skála všechny firmy a školy obeslal dopisem, že podnik končí, a že doporučuje uzavřít smlouvu s Milošem Zikmundem, který od nynějška provádí práce a údržbu sám na sebe. Tak se v podstatě celá práce přepsala ze Znaku na hodináře Zikmunda. A já měl najednou to, co platili podniku, pro sebe. Tehdy jsem obcházel pětaosmdesát fabrik a provozů. Každý den jsem někde byl. 

Jak to dlouho trvalo? 
Trvá to do teď, jen těch provozů není pětaosmdesát, ale pět. Doma mám plný štos zrušených smluv. Fabriky zmizely, třeba Silka nebo LIAZ. Tam bylo zaměstnaných tři tisíce lidí, dvě vrátnice s docházkovými hodinami, šestero dole, šestero nahoře. Jezdíval jsem i do jablonecké nemocnice, tam jsou po chodbách desítky překlápěcích digitálních hodin, řízených z jednoho místa. Pak přišla telekomunikační společnost, která se začala starat o telefony a k tomu mi přebrali hodiny. Ale nedivím se jim, mají to při jednom a proto zřejmě i levnější.

Profesně se staráte i o jablonecké věžní hodiny… 
Dodneška, kromě hodin na kostele na Horním náměstí a hodin na rýnovickém kostele. Církev přišla na to, že tady platí nějakého hodináře, který přijde dvakrát za měsíc za nějakou údržbou. A že to musí být bezúdržbové. Nechali si tam zabudovat takové zařízení, které se stará o bezchybný chod hodin. Ale stále je tam klasický stroj, ve kterém se točí kolečka, které je potřeba udržovat. Minimálně je čas od času odborně promazat.

Kde najdeme v Jablonci nejzajímavější věžní hodiny? 
Jednoznačně na budově České pojišťovny na Mírovém náměstí. Škoda, že celé to zařízení není běžně přístupné. Kyvadlo tam prochází stropem, jde vlastně o systém gravitačního Denisova kroku, který zaručuje trvalou přesnost mechanismu. Podobný je i v hodinách věže Big Ben Westminsterského paláce v Londýně. Zajímavé hodiny jsou i na Základní škole Pivovarská. Jsou původní, osazené v době, kdy byla škola postavena, není nahrazen jako v ostatních věžích ve městě. Drtivá většina věží je totiž osazena hodinami z OPP Vyškova, to byla řekněme modernější firma, která dodávala hodinové stroje na věže všech objektů.

Kolik je v Jablonci dnes hodinářů? 
To si netroufnu říci, nevím, kolik jich sedí v klenotech u bývalého pana Mánka. V Soliteru sedí pan Petržela, šikovný ochotný mladý pán.

Mám doma staré hodiny, třeba pendlovky, visí mi na stěně, ale nejdou. Co s nimi, mám je hodit do auta a zajet za Vámi? 
Nejlepší je se nejdříve telefonicky domluvit. Neznalý člověk by, jak říkáte, hodil hodiny do auta a přijel by. Takovým jednáním ale může na hodinách způsobit další škody. Proto musím vždy vysvětlit, co se s hodinami má při převozu udělat, vyvěsit závaží, sundat strojek, položit skříňku na zadní část a podobně. Pokud se stane, že takové hodiny ještě včera šly, dneska se do nich strčilo třeba při malování a nejdou, dojedu na místo, většinou jde o opravu v řádu maximálně desítek minut.

Co je nejčastější chybou, kterou v hodinách napravujete? 
Nejhorší je, když hodiny nemají celá desetiletí žádnou údržbu, když se jenom natahují. Kolečka, pouzdra, osičky, pastorky jsou vychozené, odřené, zaprášené. Druhým protipólem je to, když se o ně někdo stará extrémně. Maže a maže. Zákazníci mi říkají: dědeček je pořád promazával a promazával. Teď ale dvacet let nejdou. Ve strojku jsou nánosy nějakého maziva, které zatvrdne a musí se odstranit dubovým rýtkem.

Do povědomí Jablonečanů jste se dostal Vašimi pochůzkami po městě s Kesinkou, fenkou dalmatina. Ta už není? 
Dožila se 17,5 roku. Ještě před tím jsem měl osm let také dalmatina. Takže dohromady jsem chodil po Jablonci s dalmatinem skoro pětadvacet let. Nikdy na vodítku, Kesinka pobíhala kolem. A už věděla. Když jsme šli tou kterou ulicí, vběhla přímo do podniku, kam jsem měl pochůzku za prací. Takže vrátný věděl, že jak je tady pes, hodinář je nedaleko.

Miloš ZIKMUND
• Narodil se v roce 1956 v Turnově, od čtyř let žije v Jablonci.
• Vyučil se hodinářem v Polné.
• Pracoval ve Znaku Malá Skála.
• V roce 1990 odešel na volnou nohu. Stará se o drtivou většinu věžních hodin v Jablonci a nejbližším okolí.
• Kromě hodinářství rád fotografuje.
• www.hodinyjbc.eu