Jak ten den začal? Vypravoval jste ráno tento osobní vlak.

Tehdy byl pěkný letní den. Tehdy to pro mě byla ještě brigáda o letních prázdninách. Začínal jsem v tehdejší železniční stanici Nová Ves, kde se odehrávala větší část křižování vlaků díky silné nákladní dopravě a nedostatku kapacity jabloneckého nádraží. Vypravil jsem osobní vlak, který směřoval do Tanvaldu a Brodu a měl dva motorové vozy a jeden přívěsný. Na tom zadním mi kynul na pozdrav strojvedoucí Eduard Vraštil. Jako nováček jsem teprve navazoval přátelské vztahy s kolegy a Eda patřil k pohodovým lidem, na první pohled sympatickým. Netušil jsem, že ho vidím naposledy.

Kdy a jak jste se o neštěstí dozvěděl?

Nejdříve bylo slyšet pořád houkání sanitek nebo hasičů a pak mi smržovský kolega výpravčí zavolal traťovým telefonem hodně zděšeně a krátce. “Šesttřidvojka se srazila s manipulákem“. Potom mi ale vlak nabídl, a byl to jen samotný motorový vůz, který se původně měl přidat k soupravě osobního vlaku, který skončil u Spálova.

Jaké byly první dojmy, co jste cítil?

V první okamžik jsem si vybavil mávajícího Edu Vraštila a došlo mi, že to byl poslední pohled a ze Železného Brodu už nepřijede. Byly to zdrcující hodiny úzkosti a více dní trvalo, než opadl strach i u kolegů. Pro začátek pracovní éry, ve funkci výpravčí, to bylo varování a memento, co může způsobit jedna chyba.

Dnes organizujete vzpomínkové akce. Co vám přinášejí?

Tradice setkávání vznikla spontánně. Nejvíce organizovaní byli strojvedoucí, kteří jezdili každoročně na kole, zejména z Liberce. Přímo na místě neštěstí je při pietní akci člověku stále úzko, zejména při setkání s příbuznými obětí, které měly smůlu, že bezpečnost provozu měli na triku jen výpravčí, zatímco dnes jsou na trati poloautomatická zabezpečovací zařízení, radiostanice i mobilní telefony. ⋌