Znovu jste se svým souborem postoupili do národního finále?

Ano, to už je podruhé a máme z toho velikou radost. Naše skupina Parau Parau vznikla a působí při DDM Vikýř a tímto způsobem zviditelňujeme i je. Cvičíme v jejich prostorách každý týden. Jsme parta lidí, většinou vysokoškoláků, které baví a spojuje tanec. Začali jsme před deseti lety, někteří v souboru působí od začátků, vlastně od základní školy. Zkrátka, našli jsme si smysluplného koníčka.

Pracujete ve školství, které bere spoustu psychických sil. Tancem dobíjíte baterky?

Mám školu ráda, ale opravdu je to někdy nervák. Miluji tanec a úspěchy v něm dosažené jsou jen takovou třešničkou na dortu. Vypadnete ze stereotypu a příjemně v pohybu relaxujete. Ale nejen tancem relaxuji. Vedu na naší škole v ulici Liberecká novinářský kroužek, s nímž jsme vydali noviny na Lomnickém hudebním jaru a stále tvoříme školní noviny. Navíc pracujeme s manželem i na Lučanském zpravodaji. Psát o věcech a problémech, které mohu sama řešit, mě baví. Manžel tomu trochu s nadsázkou říká služba vlasti.

Jak se vám daří tyto aktivity skloubit s rodinou?

To není problém, zatím vše v pohodě zvládám. Vždyť s Parau Parau cvičíme jednou týdně, práce s dětmi v novinářském kroužku je spíš než aktivitou podnětným stimulem. Do malinkého presu se dostávám jen v období tanečních přehlídek. Příští týden tančíme na Dni matek, za dalších čtrnáct dní ve Varnsdorfu. A spoustu času zabere i každoroční taneční soustředění. Ale to je mile prožitý čas.