Co vás spojilo doopravdy?
J.H. Ten jediný projekt, který stál na začátku. Huascarán a od něj se všechno odvíjí vlastně až do dneška.
L.V. Střídavě jsme se potkávali a začali koketovat s myšlenkou, jak naše prožitky předat těm, kteří se do hor a za Indiány vlastně nikdy nemohou dostat.
Přece jste nezaklepali na ústav s tím, že jdete promítat fotografie a vyprávět o své cestě po stopách zahynulých horolezců?
J.H. Zase dílo náhody nebo osudu. Pod Huascaránem zahynul mistr odborného výcviku z Jedličkova ústavu, seznámili jsme se s jeho dcerou. Kde jinde by mohla pracovat? Tam, kde její otec. Po našem vyprávění a promítání v Liberci pak děti malovaly obrázky plné Indiánů, hor a sluníčka. Bylo rozhodnuto, kudy povede naše cesta. Nebudeme objíždět děti, ale vytvoříme něco, kam by děti mohly přijet za námi a tvořit dílka přímo u nás. Tak se zrodil nápad výtvarného centra.
L.V. Na nějakou dobu se z nás stali stavaři, projektanti, přesvědčovači, hledači vhodného objektu a především leštiči klik. S rekonstrukcí jsme začali v roce 2001 a kolaudace byla o rok později. Hotovo není. A dnes hledáme peníze dál. Změna zákona o podpoře takových zařízení nám provoz ztížila. Ale nemáš to srdce odjíždějícím šťastným dětem říci, že je to složité.
Vy máte nějaké zkušenosti s postiženými v rodině ?
J.H. Ani jeden, ale to přece není na překážku.
