Jaká je vaše práce v Českém červeném kříži?

Zajišťuji přednášky o první pomoci, a také sám přednáším. Nabízíme kurzy první pomoci pro maminky, pro seniory, jezdíme do firem i do škol. Potom zabezpečujeme různé sportovní akce a zajišťujeme dárcovství krve.

Zasahuje vám práce do soukromí?

Co je to soukromí? Můj život mimo práci je Český červený kříž, a nebo příprava na přednášky. Ale já si nestěžuji. Také vedu děti pátých tříd v Zásadě v Helpíkově poháru. Učím je základy anatomie a poskytování laické první pomoci. V posledních letech jsme byli v poháru vždy první nebo druzí.

Změnila vás práce na záchrance?

Samozřejmě, že vás to změní. Změní to váš pohled na život. Vidíte, že život je krátký. Jednou se třeba probudíte a zjistíte, že jste mrtví. Nejhorší jsou výjezdy k dětem. Ale u nás už funguje takový ten černý humor jako forma vyrovnání se se skutečností.

Umí lidé poskytovat první pomoc?

Resuscitace moc v povědomí lidí není. Pamatují si, co se třeba učili ve škole, ale ty podmínky se mění. Většina lidí tvrdí, že by neuměla první pomoc poskytnout, že při pohledu na krev omdlí. Ale to není pravda. Pomoc by poskytli. Co se dělo, by si uvědomili až později.

Setkáváte se při výjezdech i s agresory nebo nepříjemnými řidiči, kteří vás na silnici nechtějí pustit?

Lidé jsou agresivní a nepříjemní. Ale někdy je zase na výjezdu sranda. S dopravou je to tady docela dobré. Nejlépe se ale umí vyhýbat Němci. Zatím jsem měl se záchrankou takové dvě kuriózní nehody. Jednou jsme se dokonce střetli s kolegou na Hraběticích.