Mohu se zeptat, co jste prožívala, když jste se o postižení holčičky dozvěděla?

Bylo to strašné. My jsme si, jako asi každý rodič, nepřipouštěli, že to bude tak špatné. Mysleli jsme, že to rozcvičí. Pořád tam byla naděje, že to bude dobré. Hlavně, když je to dítě malé, tak vám ta diagnoza ani nic neříká, protože jste se s tím dosud nesetkala. Takže jsme netušili, co nás čeká.

Věděla jste o postižení už v těhotenství?

Ne. Ona se narodila moc brzy, v dvacátém devátém týdnu. Neměla ještě vyvinuté plíce a odumřely jí buňky v mozku.

Jak jste se s onemocněním smiřovala?

Nejsem s tím smířená dodneška. S tím žijete, protože musíte. Co vám zbývá, když to dítě chcete, protože je vaše. Vezmete to, ale nikdy se s tím nesmíříte. Nosíte v sobě pořád pocit, že to nemuselo být, že mohla být zdravá. Dodneška to docela zazlívám našemu zdravotnictví. První dvě děti jsem porodila v Praze, tam si mě hlídali, a třetí dítě jsem měla tady. Já jsem jim říkala, že mi není dobře, ale oni mi nevěřili. Doktor tvrdil, že jsem v pořádku, že se nic neděje. Ale nebyla jsem v pořádku.

Obrátila jste se pak na lékaře?

S tím pak už nejde něco dělat. Co mu řeknete? Vím, že jedna maminka to snad dávala k soudu, ale neuspěla. Jak to prokážete, že to opravdu udělali oni? To nikdy nedokážete. Na to nemáte sílu, abyste se s nimi dlouho soudila. Tenkrát byla jiná doba, než je dnes. Dnes, když se ve zdravotnictví něco zkazí, tak se to už zkoumá jinak. Tenkrát nějaká žaloba na nemocnici byla výjimečná. Dnes je to běžné.

Jak je dcera pohyblivá?

Nijak. Neudělá vůbec nic. Nezvládne svoje ruce, svoje nohy, neudrží sama sed. Když je na vozíku, musí být připásaná.

Mluví?

Ano, mluví hodně, ale cizí lidé jí nerozumí. Ona řekne úplně všechno. Nemá mentální postižení. Řeč ovládá, ale špatně. Když jsem třeba nervozní, rozčilená, tak mi i nadává, že půjde radši do ústavu, že tady se mnou nebude.