Jaké to je, stále cestovat, pokaždé spát jinde? Hotely střídáte za karavany. Nezávidíte lidem normální život?

Vidíte, a já to vidím z té opačné strany. Občas zaslechnu, že jsme chudáci, když spíme v karavanech a stále cestujeme. Když to řeknu trochu nadneseně, v uvozovkách, tak mně je spíš líto lidí, kteří bydlí stále na jednom místě. Chodí do práce, potkávají stále stejné lidi. Večer jdou zase do stále stejné hospůdky, a tam jsou zase stejní lidé. Myslím si, že jsme jediní svobodní lidé. No není to krása, když si sednete tady venku do křesla?

Bojíte se někdy při práci o život? Měl jste někdy strach?

Mezi zvířaty se nebojím. Sama mě nikdy nenapadnou ze zuřivosti nebo nenávisti. Zranění, která jsem utrpěl, jsem si zavinil sám. Spíš se lidé bojí za mě. S bratrem často hraji šachy. Hráli jsme je i v zahraničí poblíž krokodýlí farmy. Já prohrál a musel jsem jí proběhnout. Na konci mě chytili a zavolali sanitku. Báli se, že jsem chtěl spáchat sebevraždu. Mnohem nebezpečnější je večerní procházka po Václavském náměstí. Dříve jsem si chodil třeba číst knihy mezi tygry. Teď už ne. Ale ne ze strachu. Když jsem tam byl naposledy, kniha se stala kořistí jednoho z nich. Neměl jsem strach, ani když jsem spal v hrobce v Údolí králů v Egyptě. To měla strach moje rodina.

Netoužíte s aktivní prací skončit, sednout si a užívat si klidu?

Již jsem to před několika lety udělal. Během měsíce se zhoršil můj zdravotní stav. Dělali mně punkce hlavy. Myslel jsem, že umřu. Odjel jsem do Francie a koupil další cirkus. Bez lidí, zvířat a show bych neuměl žít.