Jak jste se dostal k fotografování, a jaký byl váš první snímek?

S trampskou kapelou jsme putovali po Jizerských horách. Kdo je zná, tak na Bílé kuchyni dříve stávala stodola. Tam jsme chodili spát. Na Olivetské hoře jsem uviděl krásné západy slunce. To mně bylo sedmnáct a od té doby jsem s sebou začal nosit fotoaparát. Vše jsem pak začal dokumentovat. Z mých prvních snímků to byly právě krajinky, pohledy přes Ještěd až k Lužickým horám.

Snímky pořizujete i v zahraničí, kde se vám fotí lépe, je nějaký rozdíl?

Rozdíl je veliký. Do Jizerských hor si mohu dojet kdykoliv, za jakéhokoliv počasí. Někdy mám terén vyhlídnutý a jindy spontánně reaguji na to, co potkám. Jizerské hory fotím pro klid práce. Ten ve světě nemám. Nemůžu se tam vypravit sám. Mám těžký bágl až dvacet pět kilo vybavení a řadu mých kolegů v cizině okradli.

V Eurocentru je vystaveno padesát pět vašich fotografií. Jak dlouho jste na nich pracoval?

Zde je průřez za posledních sedm let mé práce. Zhruba dvě třetiny jsou nové fotografie staré tak tři roky.

Co vaše fotografie vyjadřují?

Prezentuji Jizerky tak, jak je cítím. Chci ukázat, jaká tu je krása, a že není třeba cestovat do dalekých krajin. Stále mám z čeho čerpat, je tu tolik romantiky.