Zavzpomínejte na začátky v Liazu.
Šel jsem do učení v roce 1957 jako soustružník. Otec byl kovář, a tak mi průmyslový pach nevadil. Liaz tehdy prudce expandoval, v dobách slávy zde pracovalo na 2 800 lidí. Pamatuji se, jak jsme s učňákem jeli za odměnu na Moravu. Tehdy moderním autobusem oblých tvarů, jaký můžete znát ze starších filmů.
Jak byste shrnul svou kariéru a současný stav?
Z dělnických pozic jsem se postupně vypracoval přes hospodářské funkce do současné pozice konstruktéra. Díky nátuře jsem vydržel u řemesla vpodstatě celý život. Dnes si vážím ocenění za práci od současné firmy. Nyní je taková doba, kdy se každý hrne jen za penězi, rodové tradice se vztahem k řemeslu nejsou dnes běžné. Člověk musí rozhodnout o svém životě sám, aby ho čestně prožil. Zůstávám obyčejným člověkem, který dělá to, co se mu líbí. Jsem rád, že jsem na sklonku kariéry narazil na lidi, kteří rozumně vedou firmu.
Neuvažoval jste v těžkých dobách pro LIAZ, že zde skončíte?
Nabídky jsem měl, ale neuvažoval jsem o nich. Firma mi dala všechno, mám výdělek, studia odborných oborů. Ve škole jsem strávil osmnáct let. Po revoluci se rozpadal průmysl, jsem rád, že se z firmy nestalo skladiště rajčat, že jsem mohl zůstat u strojařiny. LIAZ byl vlastně dodavatelem pro Tedom, který vlastně výrobu alespoň zachoval. Dnes jsem již v důchodu, ale pokud to půjde, budu pracovat.
