Jak dlouho již zachraňujete lidské životy?
Osobně jsem už přes třicet let u záchranářů. Před tím jsem výkonnostně plaval, dokonce jsem byl i ve výběru tehdy Československé republiky. Ještě než jsem se přestěhoval do Jablonce mě v Ústí přemluvili, ať jdu dělat jako sport záchranné plavání. V roce osmdesát sedm jsem přišel sem a hned jsem spoluzaložil jabloneckou skupinu. Ze začátku jsme fungovali jako sportovní oddíl záchranného plavání, až po dohodě s městem jsme začali působit na přehradě. Absolvoval jsem spoustu kurzů, například i na řízení motorového člunu a jsem dnes v podstatě jediným instruktorem Vodní záchranné služby v celém kraji.
Jakými úspěchy se můžete pyšnit?
Dnes fungujeme v rámci Integrovaného záchranného systému kraje. V roce 1997 jsme zasahovali při povodních, před pěti lety jsme v Praze zajišťovali loď nad Karlovým mostem. To asi nejvíce polichotilo. Musejí si pozvat nás, z hor. Zato nejhorší prací je dohledávání utonulých, to je psychicky náročné.
Co svaz v současné době nejvíce bolí?
Máme málo členů, ale chystáme na třetí dekádu velký nábor v jabloneckém bazénu. Pak asi finance, to je problém. Jsme financováni z ministerstev školství a zdravotnictví, která dávají peníze našemu ústředí v Praze. Přibližně třetinu financí musíme shánět sami. Taková perlička. Před lety jsem se profesionálně potápěl pro jednu firmu, peníze skončily ve svazu. Od města dostáváme za dozor nad přehradou patnáct tisíc. A sponzoři na nás moc neslyší. Chybí i domluva s městem na výstavbu odpovídajícího zázemí na přehradě.
