Jak jste se dostal k tomu, že je vás často vidět v Jizerských horách v okolí Bedřichova?
Po tchánovi mám v Lučanech chalupu. Již od mládí jezdíme do tohoto bohem políbeného kraje. Když byli oba moji synové malí, trávili jsme tady celé léto. Tenhle kraj mám opravdu hluboko v srdíčku. Když vyjde čas a dostanu se na chalupu, tak se rád procházím po okolí. Proto jsme také uspořádali koncert v bedřichovském kostele.
Váš kytarový kolega Vladimír Brabec provozuje kanoistiku, cestuje s horolezci. Co vy, bojíte se o ruce, které vás živí?
Já se narozdíl od kolegy bojím o prsty a ruce až moc. V mládí jsem se sportu věnoval hodně. Víte, já jsem adoptované dítě. Mě Rusové přivezli na tanku. Když mi bylo kolem sedmnácti, ujal se mě kamarád, a s ním jsem začal dělat kulturistiku. Nejdříve s malými činkami a později jsme si nabírali stále více. Dokonce to vypadalo, že to budu dělat snad i závodně. Jenomže se ukázalo, že není možné nazvedat přes den dvě tuny a večer jít hrát na koncert. Hudba zvítězila. Ještě jsem rekreačně sjížděl řeky, ale to je také již dávno. Umělecká činnost mi nakonec ve sportování zabránila. Adrenalinové sporty bych stejně nemohl dělat, protože se bojím výšek. A také koní.
Jaké publikum bylo pro vás nejpřekvapivější? Kde nejdál jste koncertoval?
Tak na tuto otázku rád odpovím. Byl jsem první bílý člověk, kterého viděli kanibalové z ostrova Milingimbi u Nové Guinee. Nejen, že jsem se před nimi objevil jako zjevení, ale také jsem pro ně uspořádal koncert. Bylo to zajímavé hrát pro čtyři kmeny kanibalů. Co se týká vzdálenosti, tak to byl asi Nový Zéland.
