MISTR PEKAŘ Dalibor měl při naší reportáži s Lucií Soukupovou „svatou" trpělivost. Ze šesti dílu umotala téměř rovnou vánočku až na poněkolikáté, ale o to více ji vlastní výtvor těšil a na jazyku se prý úplně rozplývala. Redakční návštěva v pekárně přitáhla pochopitelně pozornost všech zaměstnanců. S nakynutým těstem si přímo před našima očima hravě poradila Lenka a upletené vánočky posílala na plech jednu za druhou. David Jelínek si neodpustil pořídit dokumentaci do archivu, protože jisto jistě takového brigádníka tady ještě neměli. Na slanou vodu bychom si nevydělali. 

Práce pěkně v teple, v chlebem vonící pekárně, kde se koláčky přímo smějí z přepravek. Tu a tam můžete uždíbnout z těsta, jindy zas slupnout křupavý rohlíček. Jen to vstávání … Když mi ale poprvé oznámili, že si mohu vyzkoušet práci přímo v Lučanské pekárně, nemohla jsem dospat. Konečně si mohu na svojí kůži vyzkoušet řemeslo, které mě fascinovalo již od dětství.

„Tady si umyjte ruce," zazněl strohý příkaz, ale pekařovy hnědé oči se usmívaly. Vyslechla jsem si ještě spoustu dalších informací o hygieně, ale kradmo už jsem sledovala fascinující hroudu vonícího těsta, které se už už zvětšovalo před očima.

Jsem v nejlepších rukou. Po pekárně poslušně cupitám za  pekařem s velkým „P", panem Daliborem, k té hromadě pod pytlem. Všichni, které míjíme, makají jako šroub. V tu chvíli mě radost přešla a měla jsem sto chutí otočit se nenápadně na patě a odejít. Opravdu. Já? Já budu mít tu čest péct vánočku? Obě kolegyně mne posuňky popohánějí vpřed. Tak snad neuříznu Jabloneckému deníku, jehož logo mám na tričku, ostudu.

Nikdy jsem s rukodělnou prací neměla velké potíže, ale při pohledu na kmitající ruce asistentky Lenky, kdy v mžiku upletla ze šesti copů celé tělo vánočky, zapochybuji o své zručnosti. Ale Dalibor se znovu usmívá, pokládá šest částí těsta a vede mi ruce.  Nejde to, doplétá ji za mne.

Po dlouhém vysvětlování, že horní pramen nepatří pod třetí pramen, ale nad druhý, jsme společně dopletli s vypětím všech sil a v potu tváře mojí první vánočku. „Kam ji nesete," hlesla jsem neslyšně, když mi ji doslova vzali zpod rukou. „Musí si odpočinout, podívejte, už jsou všechny plechy obsazeny a vozejk jede vedle," houkla přes rameno Lenka a vánočky mizely v dáli. Po očku jsem je prosklenou částí dveří chodila okukovat.

A já to měla za sebou. Všechny úhledné… až na jednu… zajely následně do pece. V tu chvíli mě přešla všechna naděje, že bych někdy v budoucnu mohla být pekařkou. Jsem velice ráda za mojí stávající práci, kterou mám a která mě baví.

Jak obstála má šikovnost oproti mistrům? Bodově by to  bylo tak 1:6 na prameny vánočky. Kdyby všichni pekaři měli mé šnečí tempo, Vánoce bychom slavili v létě. Dalibor si mě při loučení bere stranou: „Ale, holka, napoprvé to nebylo špatné." Usmívám se a držím svou křivou Vánočku.

Lucie Soukupová