Poslední dny tisíci devíti stého osmdesátého devátého roku na Jablonecku probíhaly rozpačitě, i když významného úspěchu v politickém prostoru dosáhla strana DUZAS založená Václavem Poláčkem. Její prohlášení bylo výrazně progresivní a obracelo se k politice moderního společenského života v duchu řecké filosofie kalokagathia. Činnost funkcionářů nenašla dostatek podpory v celostátním měřítku a strana brzy zanikla, nebyla dost politicky organizovaná, ale směřovala spíše do pragmatismu a možná, že ambice jejích představitelů ztroskotaly pro naprostý nedostatek komunikačních vazeb s lidmi, kteří rozhodovali. A také proto, že Jablonec byl příliš provincionálním městem, přestože bylo jasné, že jeho ekonomika v republice má významnou pozici.

Popularitu po celém světě získalo město teprve v devatenáctém století. Sklářství v okolí a po Jizerských horách sice vytvářelo pověst oblasti dokonalé výroby, neobvyklé tvůrčí potence a intenzívní komerční aktivity. Jablonečtí sice nejezdili s trakařem do světa, ale spíše svět přijížděl do Jablonce. Císaři odváděli z výroby vysoké daně a postupně se město stávalo jedno z nejbohatších v Rakousko-Uhersku. Obchod se sklem a bižuterií byl stále výnosný, i když v padesátých létech minulého století, kdy bylo preferováno hornictví a skláři se stali v ekonomice lidově demokratického státu outsajdři. Prezident Antonín Zápotocký dokonce zrušil poskytování piva zdarma v průběhu tavby. I tak na světových výstavách české sklo bylo obdivováno, přinášelo medaile i finance stejně jako bižuterie.

Bižuterie však pro rozvíjející se socialistický stát znamenala vysoký přínos deviz, a proto v šedesátých létech znovu ožívá ekonomika skla i bižuterie, úspěchy na světovém trhu, prezentace na veletrzích a pak i slavné bižuterní výstavní trhy, spojované s Libereckými výstavními trhy zaznamenaly obrovskou popularitu. Město se navíc rozvíjelo díky firmě LIAZ, která vyráběla nákladní vozy a jejich prodej byl rovněž výnosný a hlavně automobilový průmysl zaměstnával více než dvacet tisíc lidí, stejný počet se věnoval bižuterii a sklářství. Vedle toho pracovalo množství domácích sklářů při navlékání korálků, foukání figurek, broušení či navlékání nebo pasívně.

Kdo byl zaměstnán v Jablonexu a snažil se, navíc pokud nebyl dán komunisty do nespolehlivých, měl jistotu, že se může dostat po roce či dvou létech práce do zahraničí. Zástupců v zahraničí byly stovky. Bižuterie i sklo dávaly jablonečanům jednak příležitost dostat se do zahraničí a jednak mít i slušnější příjmy. Vůči komunistům tady vládla značná loajalita, což se ukázala i v revolučních volbách. Navíc v určitém smyslu měly firmy i určité výhody proti ostatním průmyslovým odvětvím. Velmi silné bylo i postavení generálního ředitelství bižuterie v Jablonci. Skláři přinášeli národnímu hospodáři nejvíce deviz a proslavovali republiku vynikajícími výrobky. Dokumentovali svou prací, že i za komunismu jsou vynikající podmínky pro tvůrčí práci. Bižuterie přinášela státu milióny deviz, které žádný jiný průmysl nedokázal vyprodukovat, navíc to byla pozitivní image komunistického režimu.

Silný bižuterní a automobilový průmysl vytvářely velmi dobré podmínky pro sportovní rozvoj města. Kultura zůstávala poněkud stranou, i když výstavy bižuterie a slavné muzeum můžeme počítat ke kvalitním kulturním projevům města. Vrcholu zde však získával sport. Jednak prostředím a jednak neobvykle akční tělovýchovnou jednotou LIAZ. Léta seděl v křesle jejího tajemníka člověk ohromně aktivní a s obrovskou tvůrčí potencí. Václav Poláček neznal překážky, dovedl vybudovat obrovskou tělovýchovnou jednotu. V padesátitisícovém Jablonci bylo na dvacet tisíc členů ČSTV, stejně jako v téměř stotisícovém Liberci. TJ LIAZ měla v řadách svých členů na tisíc atletů. Nebyly to jen stavby, které Poláček do města prosazoval, ale i řada sportovních soutěží mezinárodního charakteru. Spolu s Františkem Poprem, tajemníkem okresního výboru Československé tělesné výchovy budovali z Jablonce sportovní velmoc. Tělovýchovná jednota LIAZ měla největší počet členů v celé republice, Na Střelnici se organizoval mítink mladých sportovců Mladá Evropa, pořádaly se soutěže Jablonecká hala a další. Velkou účast mívaly i lyžařské závody, kdy do Jizerských hor pod taktovkou trenérů a rozhodčích závodilo v celostátních soutěžích mládeže až sedm set běžců.

Vedle atletů byly to i jiná odvětví sportu, která se v Jablonci nad Nisou prosadila. Stadion Střelnice měl svůj protějšek v Jizerských horách na okraji města v Břízkách. Tam se především prezentovali vynikající lyžaři běžci a biatlonisté. Podmínky pro vodní sporty dávala i přehrada ve Mšeně, atleti i vodáci pak se stávali i závodníky v triatlonu, který se začal prosazovat koncem osmdesátých let. Sjezdaři měli svůj areál na Dobré Vodě a rekreační sportovci dostali Zelené údolí.

Ekonomika města a sport na vysoké světové úrovni dávaly možnost prosazovat se i do zahraničí. Mnozí sportovci a manažeři se snadno dostávali do ciziny, přičemž pro ně neplatila pravidla a předpisy běžné pro obyčejné občany republiky. Navíc sem přijíždělo spousty podnikatelů z celého světa. Jablonec žil ve zcela jiném světě než ostatní města republiky. Osmdesátá léta byla už ve znamení uvolňování komunistické zvůle a bylo jasné, zvláště v Jablonci, kde kontakt se zahraničím byl podstatně větší než v jiných městech republiky, kam se bude směřovat politický život a kam půjde republika.

V národních podnicích proto listopad 1989 probíhal bez emocí, naprosto poklidně. V podstatě se tam nic nedělo, lidé chodili do práce dál, ve městě jen hloučky občanů, shromážděných na náměstí vyslovovali nespokojenost se zákrokem policie na Národní třídě v Praze. 17. listopad připadl na pátek a o víkendu žilo město stejným životem jako dřív. Iniciativa se rodila ve firmách, středoškolští studenti tak širokou iniciativu jako například v Liberci neprojevili. Celý týden se lidé rozhoupávali, než vzniklo Občanské fórum a než se začalo jednat o změnách ve státních orgánech a než byl odsunut do pozadí i stínový vedoucí vliv KSČ.

V publikaci dvou libereckých autorů Milana Drahoňovského a Pavla Michala vypráví o počátku revolučních dnů v Liberci mladá žena Gabriela Kafková. Její slova vykreslují vše, co se odehrávalo již od soboty osmnáctého listopadu: „Jak to vlastně u nás v Liberci začalo? V sobotu 18.11.1989 jsem se šla podívat do divadla na Hrabala – Obsluhoval jsem anglického krále. Tam jsem se z úst režiséra Petra Palouše dověděla co se v Praze stalo. Bylo nám oznámeno, že se budou konat každý večer v divadle diskuse. Okamžitě jsem pocítila, že to je ten okamžik, na který jsme tak dlouho čekali, že pohár trpělivosti a potupy přetekl, že se už musí kolo dějin otočit. Ještě v noci jsem se telefonicky spojila se svým kamarádem Martinem Vlasákem, o kterém jsem věděla, že se angažuje v NMS. Pozvala jsem ho na druhý den ke mně, abychom sepsali prohlášení na podporu divadelníků.. Sešlo se nás spousta. David Lochman z HOS a další přátelé z Prahy, kteří se manifestace přímo účastnili. Večer 19.11.1989 jsme se vypravili do divadla, kde jsme chtěli přečíst svá prohlášení a oznámit veřejnosti ustanovení Liberecké iniciativy. Vedení Malého divadla před námi zamklo dveře, ale nakonec se mi podařilo ve foyer prohlášení přečíst asi před 150 lidmi. Také jsme všem oznámili, že se v úterý koná před radnicí manifestace. Celé pondělí jsme množili letáky, stříhali prostěradla na transparenty a popíjeli šálky kávy v oblacích dýmu a úvah.

Často se nás lidé ptali: „A to jste se nebáli?“ Myslím, že většina z nás ztratila povědomost o tom, co toto slovo znamená. Věděli jsme, jak se žilo, již dále tak žít nechceme. Věděli jsme také, že jestli teď nezačneme něco dělat a nevzburcujeme všechny lidi v našem „městě revolučních tradic“, že se už nikdy nenajde příležitost, abychom se vymanili z rudého absolutismu, a že všichni zoufalostí pochcípáme. Co bylo dál již víte: demonstrace, spolupráce s Naivním divadlem atd. Ve čtvrtek jsme odjeli do Prahy, do Laterny magiky, poradit se o našich problémech s ing. Architektem M. Masákem a dalšími lidmi, které dnes múžeme již bez problémů vidět v televizi. Atmosféra v Praze byla velkolepá. A dodala nám elán do další práce, která mnohdy , jak sami víte, nebyla lehká.“

V Jablonci nad Nisou se spontánně scházeli lidé na náměstí neorganizovaně až po odpolednách v prvých pracovních dnech dalšího týdne. Ve čtvrtek 23. listopadu přijeli do města studenti z Prahy a Liberce, to už na náměstí bylo větší množství lidí. V referátech studenti hovořili o událostech v Praze a seznamovali přítomné s prohlášeními a postoji studentů a dramatických umělců. Shromáždění tady jednoznačně podpořilo názory přednášené studenty a svým postojem podpořilo pražské hnutí. Manifestace se uskutečnila i v pátek 24. listopadu, kde se za řečnickým pultem vystřídalo více účastníků z pražských událostí a také liberečtí herci z divadla F. X. Šaldy. Ve shromáždění se nejen opět ozvala jednoznačná podpora, ale bylo požadováno větší spojení s Prahou a šíření informací. Mezi dalšími požadavky byl i hlas pro lepší informování sdělovacími prostředky.

Na sobotní mítink 25. Listopadu pak z Prahy byl požadavek jabloneckých vyslyšen a na shromáždění se dostavili studenti DAMU, vyslaní koordinačním centrem stávkového výboru, včetně delegáta, člena Občanského fóra. Ti seznámili občany se spontánně vzniklým revolučním orgánem Občanským fórem a s jeho požadavky a s požadavky pražských vysokoškoláků. Studenti vyzvali obyvatele, aby se připojili k připravované celostátní stávce a podpořili tak požadavky Pražanů, studentů a Občanského fóra. V průběhu jednání hovořili také jablonečtí občané a vyjadřovali své osobní postoje, hovořili i o postojích celých pracovních kolektivů.

Na základě diskusních příspěvků, v nichž jablonečtí podpořili Občanské fórum bylo hlasováno o požadavcích pražského Občanského fóra. Je pozoruhodné, že jediný účastník hlasoval proti. Svědkyně, Libuše Hájková učitelka Lidové školy umění a spolupracovnice Novin Jablonecka, která se mítinku zúčastnila, konstatovala, že na náměstí mohlo být okolo tisíce občanů. Ona se také stala jednou z prvních mluvčích Občanského föra v Jablonci nad Nisou. Shromáždění odsouhlasilo i další zástupce, kterými se stali Zbyněk Šolc, pracovník okresní knihovny, technik Vladimír Linka, Jiří Nedomlel, student liberecké VŠST, Petr Louda, zaměstnanec JZD, dělník Stanislav Matouš, Pavel Winter, student střední průmyslové školy, dělník Lubomír Bušek, technik Michal Sehnoutka, sportovec Milan Sengr a sklář Miroslav Hrách.

Další mítink se na Mírovém náměstí uskutečnil v neděli 26. listopadu již v režii mluvčích Občanského fóra. To však ještě fakticky odsouhlaseno nebylo, nebyla to instituce, neměli žádné pravomoce, neměli se ani kde scházet. Po nedělním obědě, ve čtrnáct hodin začal mítink s nejnovějšími zprávami Občanského fóra v Praze, s dopisem studentů soudruhu Miloši Jakešovi a představitelům státní moci. V diskusi vystoupili se svými prohlášeními paní Stránská, poslankyně Federálního shromáždění, zástupce Československé strany socialistické pan Šafařík a předseda Městského národního výboru v Jablonci nad Nisou soudruh Jaroslav Čermák. Vystoupili i zástupci stávkových výborů, které se v průběhu celého týdne ustavili v národních podnicích. V záběru byla podána informace o průběhu chystané generální stávky a její organizace ve městě.

Po skončení mítinku se sešli mluvčí Občanského fóra s představiteli národního výboru. Schůzka byla vedena konstruktivní dialogem hlavně o přípravě pondělní stávky. Předseda Městského národního výboru v Jablonci Jaroslav Čermák přislíbil pomoc města při úklidu sněhu, ozvučení náměstí a zabezpečení dopravní situace, dále pak zdravotnický dohled. Stávka se měla uskutečnit na Rudém náměstí, kde se předpokládala účast většího množství lidí.

Stávka probíhala jednak účastí občanů na Rudém náměstí, kam podle záznamů Občanského fóra mělo přijít přibližně patnáct tisíc občanů a jedna přímo na závodech a v institucích. Tam se pořádaly mítinky a schůzky, kdy lidé diskutovali a seznamovali se se zprávami z Prahy, případně už zde pracovala také Občanská fóra. Na náměstí řídil průběh setkání mluvčí OF Zbyněk Šolc. Vystoupili i dva hosté z vysokých škol z Prahy a Liberce, členové státního Divadla F. X. Šaldy všichni se stejnou ideou: „Praha a Liberec za Jablonec a Jablonec za Prahu.“ Svůj postoj k událostem vyjádřil z pódia i předseda MěNV v Jablonci nad Nisou soudruh Jaroslav Čermák. Jeho vystoupení s potleskem účastnici vřele ocenili. Vystoupili také zástupci stávkových výborů z velkých podniků LIAZu, Bižuterie, Autobrzd, Preciosy a dalších. Celá akce proběhla spořádaně a v duchu myšlenek Občanského fóra.

Série mítinků na jabloneckých náměstích byla ukončena odpoledním setkáním již menšího počtu občanů na Mírovém náměstí. V průběhu dalších dnů bylo v okrese evidováno 99 Občanských fór, která vznikla v národních podnicích, ve školách, zemědělských družstvech i státních institucích. Řídila je skupina koordinačního centra Občanských fór ve složení: mluvčí za Jablonec nad Nisou – V. Opatrný, J. Musil, V. Vostřák, L.Paldus, za Tanvald – J. Vedral, V Řezáč, D. Bartová, za Železný Brod – J. Leimer, za Smržovku – V. Kahánek.

Vedle mluvčích mělo koordinační centrum patnáct komisí pro jednotlivé resorty:
právní – V. Staněk, P. Vališ, ekonomická – V. Opatrný, J. Vele, ekologická – M. Matušek, K. Pelant, tisková – L. Antonín, školská a mládežnická – H. Palatová, J. Žur, kulturní – L. Hájková, J. Strnad, zdravotnická a sociální – M. Kokzák, Š. Gall, církevní – R. Firbas, organizační – M. Šebek, J. Bíza, styk s OF a SV – Z. Bušek, J. Kočárek, A. Dolejš, správní – A. Trešl, V. Kozák, bezpečnostní – V. Kopecký, J. Bursa, J. Jerie, pro pomoc amnestovaným – Z Kupera, B. Kuzlur, propagační – M. Zvěřinová, P. Winter, revizní – F. Kordač
Mezi aktivními členy OF byli také lékaři okresní nemocnice, kteří se přihlásili podobně jako liberečtí lékaři k požadavkům pražských revolucionářů.

Nejaktivněji v Liberci vystupovali P. Sobotka a P. Čermák, ten charakterizoval počátky změn v publikaci M. Drahoňovského a P. Michala: „Lidové povstání po událostech 17. listopadu přineslo do našeho života nové (ne opačné) pohledy na společenské vztahy. Přineslo konečně změny i v myšlení lidí. Lidé se zejména v prvních dnech sjednotili myšlenkou na likvidaci totalitního systému, který u nás způsobil tolik škod, že je dnes nemůžeme ani odhadnout. Sílu pro tento boj jsme čerpali v rozhovorech s lidmi v divadle, na manifestacích, na schůzích stávkových výborů i na vlnách zahraničních vysílačů.
S prvním obdobím něžné revoluce je spojena snaha o zahájení koordinace činnosti zástupců stávkových výborů, později Občanských fór. Malá informovanost, převaha emocí i překotnost doby vzájemnou součinnost zpočátku velmi znesnadňovaly. 1. centrum „odboje“ vzniklo v zapůjčeném sekretariátu Lidové strany (pozn. autora – nad dnešním MacDonaldem na Benešově náměstí v Liberci), odkud se přestěhovalo do Klubu Plamen, kde působí informační středisko Koordinačního centra OF Liberecka.

Za rozhodující momenty v zajištění součinnosti pokládám schůzku mluvčích, kterou zorganizovali na koleji VŠST studenti a následné setkání Stavoprojektu v Pavlovicích, kterého se zúčastnil ing. Masák, dnešní poradce prezidenta republiky. Na toto setkání jsme šli za naši organizaci spolu s dr. P. Sobotkou rozhodnuti dále se na činnosti KC OF v Liberci nepodílet a hledat vazby na Prahu a OF zdravotníků. Průběh této schůzky však naše rozhodnutí změnil. Následovala řada dalších setkání mluvčích různých OF v malém divadle, kde začala krystalizovat dnešní struktura KC OF (koordinačního centra), vytvořily se vazby na OF mimo město Liberec, později na Českolipsko a hlavně na Prahu. V současné době pracuje při KC OF stabilizovaná rada, informační středisko a řada odborných skupin, které chtějí pomáhat při řešení problémů, způsobených předcházejícím režimem.

Veřejnost Liberecka se mohla s činností KC OF seznámit na sněmech OF, manifestacích, mítincích, besedách a dalších akcích. Práce KC OF probíhala vždy pod velikým časovým tlakem, mnohdy pod závažím pomluv, odborně šířených fám a desinformací. Řadu rozhodnutí jsme museli učinit na základě okamžité situace při složitých jednáních s různými partnery. Vždy jsme ale pracovali s vědomím zodpovědnosti a s maximální snahou o skutečný veřejný prospěch. To, že v rozhodujících chvílích museli začít dělat „politiku“ nezkušení amatéři, není jejich vina.“ Tolik MUDr. Petr Čermák, poslanec Sněmovny lidu FS ČSSR.

Občanské fórum, ve zkratce OF, bylo politické hnutí, které vzniklo dva dny po začátku tzv. „Sametové revoluce“ v Praze jako široká, spontánní platforma občanských nezávislých aktivit. OF odmítalo totalitní komunistický režim. Později se OF orientovalo politicky do pravého středu. Jediným předsedou OF byl od října zvolen 1990 Václav Klaus, který se později stal předsedou ODS, ministrem financí, předsedou vlády, předsedou Poslanecké sněmovny a prezidentem ČR. Na Slovensku obdobnou roli hrálo hnutí Verejnosť proti násiliu (VPN). Objevily se i nenápadné projevy revoluce, odznaky OF vetkávané do účesů, symboly a emblémy, náležitě komponované na malé ploše klopy zimníku. Ano, naše revoluce měla i svou romantickou a módní stránku a parfémy od Weila a de la Renty mi voní z včerejších horečných srazišť až do dnešních dnů. Bylo módní nosit trikoloru na klopě, za kloboukem nebo na rukávech.
V Liberci tehdejší neverbální prezentaci zaznamenal na mnoha fotografiích Milan Drahoňovský a zveřejnil je v již zmíněné publikaci. Auta ověšená prapory, plakáty s hesly, pochodující studenti, polepené vitriny obchodů, nápisy na domech. Český prapor, symbol svobody a vlastenectví. Hymna při všech příležitostech, koncerty s ohlasem chorálu Svatý Václave. Stejně jako v celé republice byla na stěnách, plakátech, transparentech hesla: Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti neboť oni budou nasyceni! Kdo? Když ne my! Kdy? Když ne teď! Svobodné volby“ Demokratickou vládu, nechceme monopol KSČ! 1. Krok neznamená konec! Tam, kde chybí myšlení, tam chybí i vedení, není jiné řešení než podat demisi! Lepší dvě hodiny stávky než 20 let útlaku! AZNP jdeme se studenty! Severočeské výstavy podporují studenty! Všechna divadla stávkují, jen KSČ ještě hrají! Umění možného není možné tvořit s těmi, kdož se znemožnili!Naše hvězda je Havel! Komunistům více práce, to je naše agitace! Z budov mizela komunistická hesla, sundávaly se symboly socialismu a z liberecké radnice sundali horolezci hvězdu.

Pro aktivní účastníky byl listopad a následující dny časem hektického nadšení, aktivního konání, nezměrného úsilí o nastolení nových pořádků a jejich účast byla veskrze spontánní s touhou odstranit stranické a estébácké řízení společnosti. Často o způsobech komunistů neměli ani ponětí. Milicionářské bunkry, stálá pohotovost milice, jejich vybavování modernějšími zbraněmi, školení, cvičení, stejně jako školení Civilní obrany v průmyslových firmách byly militantní metody vlivu na udržování režimu v klidu a spolu s byrokratickými omezeními vytvářely dokonalý totalitní systém. V běžném životě nebyla některá opatření tak znatelná jako už při běžném nákupu automobilů schvalování cest do zahraničí, navazování zahraničních kontaktů a hlavně pak při snahách o soukromé podnikání.

Byrokratická omezení doslova ponižovala občany, kdy např. při cestě do zahraničí i na jeden den bylo požadováno odevzdání vojenské knížky, povolení schvaloval Svaz mládeže, ROH a výbor KSČ, poslední pomazání dával však zvláštní útvar, kdy podnikový referent byl ve stálém spojení s STB a dotyčným sdělil, zda mohou vyjet třeba do tehdejší NDR či nikoliv, vedle toho existoval příděl zahraničních valut, který procházel opět zvláštní schvalovacím zařízením. Ne každý mohl vůbec někam vyjet. Při výjezdu bylo potřeba psát tzv. Celní prohlášení, kde se uvádělo, kolik peněz vyvážíte, zda máte snubní prsten či malý fotoaparát Směna, který tehdy stál dvě stovky.

Podobná martyria prožívali lidé při zařazování do jakékoliv funkce a schvalování se nevyhnul ani ten, kdo chtěl na odborářskou dovolenou. KSČ a zvláštní útvar ve firmách schvalovaly i žádosti o zaměstnání, kdo bude přijat a kdo ne.. Stejné procesy schvalování probíhaly při přidělování bytů, náměstek firmy míval obyčejně klíče od prázdných bytů v šuplíku a přišel-li do firmy straník či osoba doporučená, dostávala byt okamžitě bez pořadníků, které byly rovněž byrokratickým opatřením a omezovaly svobodu získání bytu jakýmkoliv jiným způsobem. Podobně bylo schvalováno i stavění rodinných domků, nemluvě o změně bydliště, schvalované zvláště u mužů, kteří příslušeli vojenským újezdům, pánové vojákům ohlašovali každý pohyb po republice a všechny další změny a to i když byli již záložníci.

Nesmyslná a ponižující opatření národ již nehodlal dále snášet, i když ti, co je uplatňovali těm vyhovovala, právě tito lidé se stále hlásí k ideálům omezování svobodného myšlení, svobody projevu a svobody pohybu v horizontálním i vertikálním prostoru.

Jedním z nejaktivnějších míst v jabloneckém okrese bylo město Tanvald. Již v pondělí 20. listopadu se skupina studentů gymnázia shromáždila, aby připravila prohlášení k událostem. S tímto stanoviskem navštívili městský výbor KSČ, aby představitele strany seznámili se svými názory. Příští den studenti vydávají další prohlášení, které rozšiřují do podniků, jako byl LITMAS, výrobce sklářských strojů a strojírenských výrobků, jeden z největších ve městě nebo TIBA Tanvald, textilní výrobce ložního prádla.

Další den zveřejnili a rozšířili výzvu ke generální stávce 27.11.,připravili schůzku s funkcionáři města a Komunistické strany. Společně se studenty v Jablonci nad Nisou se připojují k výzvě libereckých studentů a přednášejí svá stanoviska na celookresním aktivu KSČ. Dne 22.11. se scházejí mse studenty z Prahy, v Železném Brodě pak všichni společně organizují průvod se svíčkami, kde se ozývala hesla: „Pendreky do řeky, Češi pojďte s námi!“. V národních podnicích Tanvaldska se však neobjevují zcela jednotné názory ke generální stávce, ne všichni souhlasí s jejím uspořádáním, ale přesto se stávka v Tanvaldu uskuteční v pondělí 27.11. ve 12:00 hodin tak jako v jiných městech po celé republice.

Občanské fórum v Jablonci nemělo téměř žádné prostředky pro svou činnost. Museli požádat město, aby jim zajistilo podmínky pro organizování mítinků, vyřizování administrativních záležitostí a rozmnožování dokumentů. Své požadavky prosazovali s problémy, i když komunisté nedávali najevo přílišnou nevraživost. Sami pořádali aktivy a vysvětlovali současnou politickou situaci. Z orgánu okresního národního výboru odstoupilo dobrovolně po výzvě Občanského fóra celkem na třicet poslanců. Podobná situace byla i mezi volenými zástupci městského výboru. Prezentují se transparenty stejně jako OF, ale občané požadují jejich odstranění. Z funkce poslankyně Federálního shromáždění pod tlakem jabloneckých, mezi nimi podepsali petici i předseda okresního výboru Josef Číla a Miroslav Fejkl. Podobně vystupovala i Státní bezpečnost. Zaměstnanci StB byli postaveni mimo službu, byly jim odebrány zbraně, uskutečnily se prověrky. Do Euroregionu Nisa je nominován zaměstnanec Výzkumného ústavu skla a bižuterie M. Matušek.
Major Václav Kopecký obhajoval většinu příslušníků jejich věkem: „…mimo to je mezi nimi převážná část mladých lidí. Jejich předchůdci, kteří v sedmdesátých létech prováděli nekompromisně tzv. normalizační politiku, nepodíleli na praktické likvidaci celého reformního hnutí v roku 1968-1969, již neslouží, ale za své „zásluhy“ pobírají vysoké důchody, mnozí navíc „zvláštní osobní důchody.“

Zima ve městě bývá tužší než v jiných oblastech pro vysokou polohu v horách, ale ta nebrání společenským zábavám. V období vánoc a potom po novém roce, v době plesů bylo uspořádáno také několik striptýzů s pražskými umělkyněmi. Naposledy byl striptýz v Jablonci v roce 1969, tentokrát přijely dvě umělkyně Katy a Ambra, striptér chyběl. Na návštěvu do města přijel i legendární tenista Ivan Lendl. V závodním klubu Jablonexu byla vyhlášena sbírka totalitních předmětů „MYLOŠ“ antitotalitní skupinou. Přijeli také američtí poradci a kazatelé. Skupinka mladých okolo Socialistického svazu mládeže zakládá nový časopis TIP SERVIS.

V divadle se uskutečnila beseda o minulosti státu, které se zúčastnil František Přeučil a k trestu komunisty odsouzený Oldřich Skácel. Byl ustaven Klub Milady Horákové. Šéfredaktorka Novin Jablonecka Alena Ottisová se prezentuje článkem z rýnovického kriminálu. V Jizerských horách se usadil kůrovec a autobusová doprava rozšířila svou nabídku o pravidelný spoj do Berlína. V té době existovala také linka do Bautzenu, přátelského města. Jedná se o postavení sportovní haly u přehrady, na Špičáku u Tanvaldu je postavena na sjezdovce trojsedačková lanovka. Politický podtext má i 19. ročník jablonecké atletické haly. Zdeněk Ciller, trenér skvělé lyžařky Květy Jeriové, připravuje reprezentaci biatlonu na Mistrovství světa v Lahti. Na Dakar do Afriky odjíždí z národního podniku LIAZ kamion.

Nadšení revoluce provázejí i drobné či větší osobní a společenské tragédie, snad největší byl požár kostela svatého Jakuba v Železném Brodě, kde shořel mariánský oltář a pieta z patnáctého století. Sebevražda předsedy podnikového výboru ROH J. V. byla přičítána OF, ale manželka to radikálně popřela. Občanské fórum vydává deset požadavků Okresnímu národnímu výboru a Městskému národnímu výboru:
1. Poskytnutí audiovizuálních prostředků OF
2. Uvolnění pracovních a shromažďovacích prostor pro schůze a vykonávání administrativní činnosti
3. Uskutečnění občanských dialogů v prostorách občanských výborů.
4. Zapůjčení videokamery
5. Předání rozmnožovacího zařízení
6. Umožnit promítání videa ze 17.11. pro širší veřejnost
7. Vytvořit podmínky pro schůze OF
8. Založení bankovního účtu
9. ONV bude respektovat rozhodnutí Federálního shromáždění
10. Řešení problémů a poskytnutí prostoru občanům v Novinách Jablonecka
Stejně jako v jiných okresech vznikají nová politická uzpůsobení, nové politické strany, nezůstává ani Jablonec pozadu. V průběhu příprav do voleb vznikají i zde nové politické strany, které chtějí usměrňovat politiku a ekonomický vývoj země. Jednou z těchto stran je například snaha zemědělců, k níž se hlásí obyvatelé okresu. Československá stran zemědělců ustavuje přípravný výbor a vyzývá zemědělce v obcích, aby se hlásili na okresním odboru Ministerstva zemědělství, kde vedení představovali pánové Hnídek a Kraus. Ustavuje se i Demokratické fórum komunistů.

Srdce Jizerských hor má mnohočetnou skupinu významných sportovců i funkcionářů a ti pochopitelně nemohli zůstat pozadu. Václav Poláček z LIAZu a František Popr, vedoucí tajemník okresního výnoru ČSTV se účastní sjezdu české tělovýchovy, 13.1.1990 je do čela atletického svazu zvolen Václav Poláček. Utváří se Česká národní tělovýchovná federace, o prioritách ve sportu se v jednotách vedou dlouhé diskuse. V TJ LIAZ se výrazně začínají prosazovat fotbalisti, jsou jedním z největších oddílů jednoty. Vznikají názory, že financování tělovýchovy je nutno změnit a omezit podporu rekreačních sportů, odborů masové tělovýchovy.

František Popr se staví za jednotnou tělovýchovu a o úspěších jablonecké organizace prohlásil: „Myslím si, že jablonecká tělovýchova předběhla dobu a její výsledky v rámci celé republiky to nejméně za posledních pět let dokazovaly. Jablonecká tělovýchova byla a je chloubou okresu a platí to jak o výsledcích sportovců, tak i o práci při výstavbě veřejně prospěšných zařízení.“ Okresní výbor Svazu tělesné výchovy a sportu vydává prohlášení, v němž podporuje konání spartakiády, požaduje zachování jednoty tělovýchovy, krajský výbor považuje za nadbytečný, požaduje zřízení ministerstva sportu a vyzývá sportovce k podpoře demokratického procesu. Spartakiádní štáb prosazuje uspořádání spartakiády 1990 opět na Strahově. Jablonec organizuje celostátní zimní sraz turistů, mezi šachisty se na mistrovství Evropy nominuje žákyně Jana Jilemnická. V Jizerských horách vzniká prvých 45 kilometrů lyžařské magistrály.

Sportovní výsledky, stavební aktivita a nadstandardní vybavenost sportovišť byla spjata i s politickými ambicemi sportovců a nebyl to jen tajemník TJ LIAZ Václav Poláček. Mnozí z funkcionářů předpokládali, což nebylo jen záležitostí sportovců, ale i kultury, že nebudou peníze na financování sportovních aktivit. Státem se neslo, že sportovní a kulturní aktivity spadnou do soukromé sféry a každý si bude nucen platit i v případě reprezentace. Na schůzích výboru jednot to zaznívalo již od počátku revoluce. Vzrušené debaty prožíval i výbor největší tělovýchovné jednoty v Jablonci. K rozdělování peněz v jednotě měli výhrady především fotbalisti. Proti nim stáli preferovaní atleti a jiné oddíly. Téměř dvě desítky oddílů očekávaly od výboru finanční podporu v rovnocenném poměru, s tím samozřejmě nesouhlasili ani fotbalisté nebo judisté či jachtaři. Nejsilnější hlasy byly ze strany oddílu masové tělovýchovy, tam neměly jít téměř žádné dotace.

Nebylo tedy divu, že Václav Poláček již v průběhu prosince svolává pár věrných funkcionářů a spolu s okresním výborem ČSTV se rozhodují na ustavení politické strany. Odkud přišla první inspirativní myšlenka nebude snadné vypátrat a pravděpodobně zůstane celá aféra jen v dohadech. Akční tajemník navrhuje ustavení politické strany, která by v parlamentě a na fóru vznikajících politických stran měla své zastoupení a dokázala tak prosadit zájmy sportovců. Nebylo by asi příliš úspěšné, kdyby strana vznikala jen za účasti sportovců a tak se skupina tvůrců politické strany rozhoduje přizvat na svou stranu medicínu. Sport a zdraví by mohlo být na politické scéně podstatně úspěšnější než jen zájmy sportovců.

Až teprve lednová schůzka rozhoduje o založení politické strany DUZAS a na Slovensku DÚZŠ, tedy Demokratická unie zdraví a sportu, na Slovensku pak Demokratická únik zdravia a športu. K prvnímu jednání jsou přizváni zástupci sportovců z Jablonecka, Prahy, Brna, Nového Města na Moravě, a Bratislavy. Schůzka se uskutečnila v Jablonci. Sídlo politické strany na stadionu Střelnice v Jablonci, navrhovaným předsedou se měl stát Václav Poláček. Účastníci se na prvním kroku dohodli na předběžných stanovách strany a byl napsán požadavek na ministerstvo vnitra o založení strany. Jednota na Střelnici zaručovala svým zázemím existenční minimum pro vznik strany. Kancelář, administrativní vybavení i účtárna byly k dispozici. Stejně tak všichni placení funkcionáři jednoty.

Nebylo však možné, aby strana byla dotována z peněz jednoty, i když celá řada aktivit za její podpory a tiché podpory okresního výboru ČSTV byla uskutečňována, aniž by o tom rozhodovaly výbory či schůze členů. Václav Poláček a František Popr řešili věci operativně. Služební cesty, doklady, členské průkazy v dvojí mutaci české a slovenské. Očividně to však nebylo možné, aby stanu dotovala jednota. Předseda řeší najít cestu přes ministerstvo zdravotnictví a delegace se vydává do vlády, aby orodovala u nového ministra zdravotnictví Martina Bojara. Nepomohla však ani známost tajemníka a prosby o poskytnutí dotace ze strany zdravotníků nebyly vyslyšeny.

V Jablonci strana získává podporu mezi sportovci a ustavují se dokonce i stranické organizace v místech. Buňka vzniká i v Liberci, ale radikálně stranu prosazují Slováci, kde vzniklo hned několik center. Z Bratislavy řídil vznik buněk fotbalový rozhodčí a právník Jožko Boris. Buňky vznikly v Prešově, Báňské Bystrici, Žilině a samozřejmě v Bratislavě. Už na prvé schůzce bylo rozhodnuto vytvořit slovenský výbor, český výbor a federální výbor. Pro začátek byly definovány i požadavky a vyslána výzva k obyvatelům. Její publikace však nebyla až zas tak intenzívní a tak byla s největší pravděpodobností otištěna jen v Novinách Jablonecka a oba dokumenty vydány jako leták. O jejich rozšiřování však velký zájem nebyl. Už také z toho důvodu, že se všeobecně po městě říkalo, že jde o Poláčkovu stranu. Život strany řídili v podstatě tři lidé, ale výkonní pracovníci byli právě i mezi dobrovolnými pracovníky v jednotě a na okresním výboru v Jablonci.

Mezitím se na Jablonecku snaží o vybudování pozic celá řada ambiciózních skupin. V jarním období se na svět vyklubává patnáct politických stran a sdružení. Vedle stran, které již existovaly dříve, včetně lidovců, socialistů se vytváří i Demokratické fórum komunistů s heslem KSČ nově a jinak. Československou stranu socialistickou vede Bohumil Pour. Své příznivce shromažďuje Strana přátel piva, Strana erotiky, Hnutí důchodců za životní jistoty, Svobodný blok, Republikánská unie a samozřejmě pod heslem Strany jsou pro straníky Občanské fórum pro všechny získává prioritu shromáždění, které vlastně ani politickou stranou nebylo.

Unie sportu zvyšuje svou aktivitu a do Brna je svolán ustavující sjezd. Schváleny stanovy a zatím jen pod federálním výborem. Ze sjezdu je odeslán dopis panu prezidentovi, poslancům Federálního shromáždění, České národní radě a Slovenské národní radě. V dopise je konstatováno, že strana má zájem o zdraví občanů a to nejen formou péče zdravotníků, ale především o prevenci formou sportování širokých vrstev obyvatel. „Jsme přesvědčeni, že v demokratickém státě musí mít své významné místo tělovýchova, sport a každá aktivita, podporující zdravý způsob života. Vývoj posledních měsíců však ukazuje, že tyto problémy jsou na okraji zájmu většiny politických stran. Proto jsme se rozhodli založit Demokratickou unii zdraví a sportu.,“ v dopise následovalo přihlášení se k demokratickému procesu a dále k ideálům demokracie. „Program naší strany“, praví se dále, „je rozsáhlý a neuzavírá se jen do oblasti tělovýchovy a sportu, ale dotýká se všeho, co podporuje zdraví národa. Budeme usilovat o účast našich poslanců ve všech zastupitelských orgánech od Federálního shromáždění až po místní národní výbory, abychom se mohli účinně podílet na úsilí o rozvoj naší vlasti s cílem upevnit zdraví a vztah ke sportu u všech občanů našeho státu. Účastníci sjezdu.“

Je možné, že už v té době někteří sportovní funkcionáři snili o postech poslanců, o jejichž výhodách byli informováni z dřívějších dob. O těchto myšlenkách samozřejmě na sjezdu nepadlo ani slovo a stejně takové úmysly byly zvažovány i z řad zástupců ze Slovenska. Bližší pohled do stranické politiky podal však dokument nazvaný Programové prohlášení unie. Vznik strany na jaře 1990 podpořili svými podpisy významné osobnosti sportu jako byli manželé Dana a Emil Zátopkovi, Ivan Hašek, kapitán reprezentačního družstva kopané a hráč Sparty, z jeho kolegů pak Bielik, Skuhravý, Němeček. Podepsal i Jan Kodeš, vynikající tenista nebo Karel Kolář, československý reprezentant v atletice.

Prohlášení obsahovalo celkem dvacet bodů a pravděpodobně nejzávažnějším bodem byl požadavek zřízení ministerstva pro tělovýchovu a sport. Je možné, že právě v jeho křesle se viděl tajemník jabloneckého LIAZu. Větší část prohlášení byla proklamačního rázu, kde se jednalo o spolupráci s politickými stranami, podpora demokratizačního procesu, ale také zájem získat finance pro sport. „Usilovat o zabezpečení potřebných finančních prostředků na všechny formy péče o zdraví národa, o tělesnou výchovu a o zdravé životní prostředí.“ Tak zněl jeden z bodů prohlášení. Vedle těch obecných požadavků Prohlášení zahrnovalo i požadavek tří hodin tělesné výchovy ve školách nebo o bezbariérové vstupy do budov pro tělesně postižené vozíčkáře, budování cyklostezek, fit center. Úsilí a zájmy Unie byly na tu dobu vskutku vysoce progresivní, zlepšení nabídky trhu se sportovním zbožím a jeho finanční dostupnost, ekologické požadavky na životní prostředí, zabezpečení reprezentace v zahraničí, ale také např. i trvalou péči o rozvoj cestovního ruchu.

Již od počátku existence strany, která se nakonec přejmenovala na Demokratickou unii zdraví a sportu, bylo jasné, že náměty pro sněmovnu a vládu jsou od sportovců naprosto neuskutečnitelné. Činnost členů se omezila na schůzování a zastupování strany v orgánech měst. Ale ani tam se snad mimo Jablonec nedařilo prosazovat zcela nic, co by sportovci chtěli. I když podle přihlášek měla strana v Čechách asi pět tisíc členů a na Slovensku tři tisíce, neměla žádnou významnou pozici v žádném státním orgánu. Vedení strany se tak omezovalo na prohlášení, zápisy ze zasedání výboru a pravidelné účasti schůzi Shromáždění politických stran a sdružení.

Dřívější uskupení politických stran zahrnovalo vlastně všechny společenské organizace a z politických stran se účastnili socialisti a lidovci. Vedoucí silou v Národní frontě byla Komunistická strana Československa. Monumentální řečnická cvičení bývalých stranických pohlavárů se v nově organizovaném Shromáždění proměnila ve věcná jednání o přeměně majetku a z návrhů bylo třeba zajímavé vytvoření nové politické školy nebo institutu politických služeb. Majetek národní fronty byl nemalý, zvláště movitý, ale ten se přerozděloval spíše jiným způsobem než hlasováním. Byla to zařízení Socialistického svazu mládeže, odborové organizace, Svazarmovců i dalších institucí včetně bohatého vybavení.

Z Jablonce se do shromáždění politických stran nemohl nikdo jiný dostat, protože všechny politické strany a shromáždění měly vrcholné orgány především v Praze a ty za ně vystupovaly, Unie měla ústředí v Jablonci, takže nebyl problém účastnit se vrcholového zasedání. Nedá se však říct, zda to pro samotnou Unii či jablonec mělo nějaký zásadní význam, protože zástupce Unie tam byl přítomen spíše jako křoví. Ale i tak se informace o vývoji politické situace dostávaly aspoň přes Unii na sever Čech, protože ani Liberec neměl ve shromáždění žádné zastoupení.

Finance pro stranu Václava Poláčka nebylo možno nikde sehnat, údajně přispěla Sazka, ale jen z dobré vůle a nerozlučného přátelství. Je logické, že část členů tělovýchovné jednoty poukazovala na to, že strana má místnosti v prostorách stadionu, že používá telefon, fax, rozmnožovací přístroj, automobily na úkor jednoty. Kritika nebyla až zas tak silná, že by oslabila pozici tajemníka a tak strana se rozvíjela úspěšně do prvních demokratických voleb. Kampaň Unie probíhala spíše jen v tělovýchovných jednotách, protože žádné finance pro propagaci nikde nebyly. Dva členové výboru dokonce vyjeli za hranice do nedalekém Žitavy, kde založili zahraniční konto, na což nepotřebovali žádné marky, protože německé banky dokázaly zřídit konto i bez financí. Tam měly přitékat peníze od emigrantů nebo zahraničních sponzorů.

Neschopnost zabezpečit stranu po stránce finanční vytvořila podmínky, aby na dalším zasedání Unie došlo k výrazné změně vedení strany a do čela se dostává Jozef Boris z Bratislavy. Bylo zřejmé, že se vytvořila nálada k odstranění Václava Poláčka pro jeho anmbiciósnost a především Slováci měli zájem se prosadit v Čechách, není však vyloučeno, že k pádu jabloneckého funkcionáře výrazně přispěli samotní jeho přátelé.

O tom, jak se hospodařilo a jak fungoval Jožko z Bratislavy dokumentuje následující příhoda: „Unie zdravých občanů se svými osmi tisíci členy nepatřila zrovna k nejmenším, byla sice založena v malém českém městečku, ale brzy nato se jejího vedení ujal Jožko z Bratislavy. Byl právník, fotbalový rozhodčí, předseda dalších několika organizací a soukromý podnikatel.

Za jeho předsedování se pořádaly schůze v Praze od pondělí do čtvrtka, v Bratislavě málokdy, ale spíše někde v Tatrách nebo jinde v horách, už sice ne tak dlouho, ale když tak už alespoň od úterka do pátku. Vyprážané razně, bifteky a vínko patřily k obligátním krmím houfu politiků ze tří výborů – slovenského, českého a československého. Jožku nevyvedlo nic z míry, ani když tajemník zmizel do Německa s pokladnou - „Ej veru, zatial bude volakdo iný a on sa šak vrátí.“ Z peněz bývalých komunistických organizací se čerpat nedalo, pražští politici přispět nehodlali a tak se začalo hledat v zahraničí. Sponzory, pro zdravé podnikatele, měli být exiloví sportovci a cestu k nim měla otevřít zástupkyně olympijského výboru.

Jožko vyrazil na pražský hrad. Bratislavák tělem i duší, s načínajícím soudkem vpředu, nafiknul se do světlého obleku z dob maturitních a spolu s dalšími dvěma souvrstevníky proplouvali hradními chodbami, přijímacími recepcemi, kontrolními detektory, v nažehlených košilích, exkluzívních kravatkách s obrovským pugétem až konečně stanuli v předpokoji kanceláře bájné olympioničky Věry Čáslavské, otřeli z čela pot a po vyzvání vstoupili.
I bylo plno úsměvů a všelijakých zdvořilostních frází, když po předání kytice a těch nejhezčích pozdravů, byli vyzváni do hlubokých křesel ke kávě. Jožko zvysoka usednul. Jeho zavalitý předek, stlačený ke kolenům, vytlačil jen o něco menší pozadí do křesla a v ten moment se ozval táhlý skřípavý zvuk, trhané tkaniny. Jožkovy gatě od opasku vzadu postrádaly ono vzájemné spojení a zůstaly viset jen na puntu.

Dámu s mnoha medailemi to ponechalo chladnou, zavolala sekretářku, Jožku svlékla z gatí a debata pokračovala v trenýrkách. Po chvíli byly gatě zašité a politik celý rudý co nejrychleji řeč ukončil. Finanční injekce zůstala nedořešena, expedice se odporoučela. Kdoví jak by to dopadlo, kdyby Strana zdraví a sportu dostala injekci, možná, že by ani k roztržení republiky nedošlo, a kdyby se Jožkovy gatě neroztrhly, možná, že v čele státu by byla úplně jiná úspěšná strana.

Ani návštěva na hradě nezaznamenala žádný finanční úspěch. Potom už jen následovaly schůze a jednání v Praze, Jablonci nebo v Bratislavě. Penízky se rozkutálely a nebylo čím platit zasedání, funkcionáře, telefony. Federální výbor však nezoufal, Slovákům se podařilo utratit další peníze za reklamu v časopisech, ale na členskou základnu to žádný vliv nemělo. Blížily se podzimní první demokratické volby všech politických stran a sdružení. Na kandidátních listinách figurovala jména, která nikdo neznal a často se vyskytovaly dokonce názory, třeba v Obrodě, že koho navrhnou, ten bude zvolenej a basta.

Demokratická unie šla do voleb odvážně. Tajemník měl v okrese dost velkou popularitu, aby získal tisíce hlasů. V městě získává významný post radního, předsedou Městského úřadu je zvolen Jiří Musil, elektrikář, absolvent Husovy bohoslovecké fakulty, kazatel v Jablonci nad Nisou. Václav Poláček získává v představenstvu města 2 790 hlasů, nezaostávají za ním ani příliš ostatní sportovci. Jiří Čeřovský, mistr republiky v překážkách a skokanka Věra Kartousová. Z dalších ještě dnes známých jmen uveďme Soňu Paukrtovou, Ladislava Šika, Miroslava Matušeka a Jaromíra Lánského. Místostarostkou městského orgánu je zvolena členka LIAZ Jiřina Kubcová.

Volby v jabloneckém okrese byly pro DUZAS výrazně úspěšné. Občanské fórum mělo sice 87 454 hlasů, ale Poláčkova strana získala 30 504, téměř stejně jako komunisti a byla jednou z nejsilnějších stran na severu Čech. Sociální demokracie bodovala jen o šest tisíc hlasů víc než DUZAS. Na konto politické strany za volby přibyly další peníze. Politika sportovců se prosazovala druhým rokem již podstatně slaběji, zvláště poté, co tajemník ztratil pozici a nedostávaly se peníze. Do stejně kritické situace se dostala i strana na Slovensku a brzy končila jakoby v ilegalitě.

Vzápětí se někteří funkcionáři pokusili iniciativu jabloneckého guru očernit spoluprací se StB, zpronevěrou peněz z voleb, očerněním jeho spolupracovníků a dokonce je uspořádán volební puč za jeho odstranění. Nezdaří se, Václav Poláček má pevné zázemí a spoustě sportovců pomohl nejen ve sportu, ale i v soukromém životě. Jeho impulsívní jednání nemuselo být každému příjemné, autoritativním jednáním, osobní jistotou stál po desítky let v čele nejúspěšnějšího kolektivu. Nezdá se, že by jablonečtí našli cestu k ocenění jeho zásluh o město, sport, přestože značná část jeho aktivit spadá do doby tuhého totalitního režimu. I s ním si dokázal poradit. Jeho zásluhou se město stalo slavným vedle bižuterního průmyslu právě v atletickém světě a ve světě sportu vůbec, za jeho vedení se prosadili fotbalisté do první ligy. Jeho iniciativa byla příkladem pro ostatní sportovce a oddíly na Jablonecku. Proto mohli být také úspěšní lyžaři a mohla se zde konat i setkání na mezinárodní úrovni. Jablonec to je bižuterie a sport a sport je Václav Poláček.

Milan Turek