„Analýza dostupnosti zdravotnické záchranné služby provedená v roce 2008 prokázala, že dojezdovou dobu do 15 minut nebylo možné z objektivních důvodů dodržet přibližně u 1970 obcí, což je zhruba u 1,3 milionu obyvatel. V případě dojezdové doby do 20 minut by ji nebylo možné z objektivních důvodů dodržet pouze v případě 439 obcí, to je asi u 211 tisíc obyvatel,” uvádí se v novele zákona.

Opozice, ale především sami záchranáři se diví, že se lidé proti tomu nebouří. „Například v sousedním Německu je dojezdová doba daná zákonem na 12 minut od tísňového volání. Někteří poslanci si asi myslí, že mozková buňka našeho pacienta vydrží víc než německá,” glosuje nový zákon ředitel Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje Stanislav Mackovík.

Dojezdová doba, z níž poslanci vycházeli, je podle něj zkreslená takzvanými nízkoprahovými výjezdy, kdy záchranáři nevyjíždějí třeba k havárce či akutnímu infarktu myokardu, ale případům, v nichž suplují činnost zrušených pohotovostí. Tedy práci obvodních lékařů. „To jsme si stačili úspěšně v uplynulých letech rozmetat,” pojmenovává známé zkušenosti. Doplácí na ně ale jak záchranáři, kteří podle Mackovíka musí plně využívat zákonem povolené přesčasy, ale i sami pacienti.

„Poslanci úplně obrátili logiku. Řekli, že na novelu se váže i vybudování čtyřiceti nových stanovišť záchranné služby. Ale zamlčeli, že při stávajících 15 minutách by těch stanovišť bylo potřeba vybudovat osmdesát,” vysvětlil Mackovík. Podle jeho slov je to postupná příprava na postupnou likvidaci dosavadních stanovišť ZZS. „Dám teoretický příklad. Z Liberce do Hrádku nad Nisou dojíždějí naše sanitky, pokud nejsou mimořádně nepříznivé povětrnostní podmínky, třeba náledí, za sedmnáct, osmnáct minut. V samotném Hrádku máme výjezdovou skupinu, která je u pacienta za dvě až tři minuty. Kdybychom měli zákon dodržet, znamenalo by to stanoviště v Hrádku zavřít, protože podle novely jsme u případu statisticky do 20 minut.

S vědomím, že pokud mozek není zásobován kyslíkem 3 - 4 minuty, dochází k nevratnému odumírání mozkové tkáně. Pokud to pacient přežije, tak s trvalými následky,” popisuje realitu ředitel záchranky. „V akutních stavech jde opravdu o každou minutu,” zdůrazňuje.

I proto jsou s krajem jako svým zřizovatelem zajedno, že ani jedno z dosavadních 14 výjezdových stanovišť nebude zrušeno. O jednu sanitu se naopak od ledna posílí liberecká „výjezdovka”.

„Na rozdíl od některých zákonodárců, kteří přišli s tímhle nesmyslem, my vycházíme z praxe a víme, že mozek potřebuje skutečně tu nejrychlejší péči,” řekl Mackovík. Ať už se jedná o mozkové příhody, popáleniny, pacienty s polytraumaty po vážných haváriích. Nejhorší je v tomto ohledu Českolipsko, kde jsou vážné úrazy motorkářů. Turnovsku vévodí pády ze skal, do Jizerských hor a Krkonoš vyrážejí záchranáři k těžce zraněným lyžařům a cyklistům.

Jen v uplynulém roce vyjížděli liberečtí záchranáři k 61 360 pacientům.

„Od začátku letošního roku jsme měli už 60 624 výjezdů. Vrtulník vzlétal ke zraněným dosud v 782 případech, což je už teď o čtyřicet případů více než za celý loňský rok,” ukazuje na číslech práci záchranářů. Stále společensky nedoceněnou. „Do novely se i přes narůstající počet napadení posádek opět nedostal statut veřejného činitele. Na rozdíl od členů lesní stáže nebo exekutora. Je vidět, čeho si tato společnost hlavně cení. Lidské životy to asi nejsou,” komentuje hořce současný stav.

O sociálních výhodách pro záchranáře, kteří odslouží patnáct let ani nemluvě. „Pokud si záchranář při často obtížné práci v terénu zlomí ruku, nebo mu ji někdo zlomí, a nemůže už práci vykonávat, tak ho pošleme na dlažbu. V zahraničí odcházejí záchranáři, stejně jako policisté a hasiči, tedy složky, které musí fungovat, když všechno ostatní ve státě selže, do důchodu dřív. Je to s ohledem na to, čemu jsou vystaveni logické. Jen tady se na těchto lidech šetří. Asi aby zbylo víc na jejich kšefty,” uzavírá.