Když jsem viděla fotky paní Jaroslavy Novákové (1947), která žije v Domově důchodců ve Sloupu v Čechách, měla jsem pocit, jako bych viděla sestru Jackie Kennedyové za mlada. Kráska původem z Ostravy, možná i kvůli svému vzhledu neměla rozhodně jednoduchý život.

JAKO DÍTĚ STONALA

Je třetí z dětí. Narodila se dlouho po svých dvou starších sourozencích. Oni už chodili do školy, když se malá Jaruška poprvé rozplakala v kočárku. Odmala byla často nemocná, nemoci ji provázely po celý život. Stejně jako trauma neúplné rodiny. „Maminka mě hodně rozmazlovala, vždycky říkala: Jaruška je nemocná, proto jsme se sourozenci neměli jako děti moc dobré vztahy, bylo jim líto, že mě maminka tak protežuje. Hlavně sestře,“ dává se do vyprávění.

Ostravu, kde vyrůstala, si vybavuje jako černé a špinavé město. Vzpomínky jí ale nekazí jen tamní doly a ocelárny. „Maminka byla domovnice. Tatínek od nás odešel a ona na nás tři děti zůstala sama,“ svěřuje se.

Stejný osud jako maminku postihl i ji samotnou. V osmnácti jsem se vdala, za rok rozvedla. Pak poznala svého druhého muže. „Jenže dost pil a já ho nechtěla. Právě kvůli němu jsem odešla až na druhý konec republiky,“ prozrazuje. Jenže její krása a jeho vytrvalost je nakonec stejně svedly dohromady. „Prostě si mě tu našel. Brali jsme se právě v prosinci, letos je to padesát let,“ říká.

RADOSTI I STRASTI

Zabydleli se ve Velkém Šenově na Českolipsku a postupně se jim narodily tři dcery. Ale život jako by kopíroval osud její matky. Po čase i od ní manžel odešel. „Přestěhoval se do Smržovky za jinou ženou a horší bylo, že s sebou vzal i dvě starší dcery. Zůstala jsem jen s tou nejmladší. To už jsem byla hodně nemocná,“ líčí nelehké životní zkoušky. Přišla operace srdce, vleklé neurologické onemocnění, které jí dnes umožňuje pohyb jen s pomocí vozítka.

Kromě toho ji čekalo časté stěhování. „Bydleli jsme ve Vilémově, Šluknově, Lipové. Byla jsem jako tažný pták,“ směje se. Na Cvikov, kde žila až do loňského roku, ale nedá dopustit. „Bylo to takové klidné, tiché město. Moc pěkně se mi tam žilo. Když jsem odjela do Ostravy za svými sourozenci, vždycky jsem se těšila, až sednu do vlaku a z toho hlučného města se rozjedu do našeho kraje. Je to tu moc krásné. Jen na Luži jsem byla třikrát, dokud to šlo,“ svěřuje se ke svému vztahu k Českolipsku.

Dopustit ale nedá ani na svůj současný domov v seniorském zařízení ve Sloupu v Čechách, kde staří lidé žijí jako na zámku. A to doslova. V letech 1730 1733 nechal rozsáhlý zámeček postavit hrabě Kinský, nejvýraznější postava sloupských dějin. V září 1779 tu dokonce přenocoval i císař Josef II. Dnes je domovem pro lidi s chronickým onemocněním nebo vážnými duševními chorobami.

A paní Nováková je jednou ze spokojených obyvatelek. „Víte, je to tu tak krásné, je tu klid a sestřičky a ostatní personál jsou na nás moc hodné. No, pravda, všechny nejsou stejné, ale já si vždycky říkám: Neodsuzuj, nevíš také, čím prošly, co prožily, ani já nejsem vždycky v pohodě,“ tvrdí. Ve volných chvílích plete, nejraději šály nebo ponožky. Má pro koho. Od tří dcer už má devět vnoučat.

„Naposledy jsme se všichni sešli na mých sedmdesátinách. Dohromady nás bylo 17,“ chlubí se. Na Vánoce v domově se těší.„Sejdeme se kolem stolu, rozbalíme si dárky, které jsme si objednali, povečeříme, připijeme si, pouští se hudba. Je to taková pohodička,“ vypravuje a na klíně má misku ořechů, které sestřičkám louská do cukroví. „Taky jsme pekly, dokud byly ještě holky malé. Ne všechno se povedlo, taky jsme něco spálily,“ usmívá se nad zašlými vzpomínkami.

Ne všechny Vánoce ale byly pěkné. Když manžel se staršími dcerami odešel, zůstala jen s nejmladší. Ani peněz nebylo nazbyt. Paní Nováková pracovala jako telefonistka, prodavačka nebo strážná. S tím si dokázala poradit, mnohem horší pro ni byly narušené vztahy s dcerami. „Vyčítaly mi, že od nás táta odešel,“ otevírá svou 13. komnatu.

Když měla nejstarší dcera po škole, od otce odešla. Ale ani potom se spolu příliš nevídaly. A nakonec došlo i ke smíření. To je podle Jaroslavy Novákové v životě to nejpodstatnější. „Je to dva roky, co za mnou má nejstarší přišla a řekla: Maminko, já tě mám tak ráda! Člověk se mění, poznává, pochopí,“ konstatuje.

„Každý měsíc za mnou přijde. Prostřední žije na Jablonecku a ta nejmladší, ta pracuje tady,“ dodává. Když se paní Novákové ptám, zda by něco ve svém životě změnila, kdyby měla tu možnost vrátit ho zpátky, zamyslí se a pak klidným, vyrovnaným hlasem odpoví: „Myslím, že by to bylo stejné.“ Pěkné vztahy má dnes také s bratrem a starší sestrou. „Každý den si voláme. Lidé by se měli smiřovat, odpouštět si. Zahodit za hlavu staré křivdy a začít znovu, s čistým stolem. Nejen na Vánoce,“ dodává.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.