Voda, oheň, bláto a vypětí fyzických sil. Asi tak by se dal popsat sobotní den ve Sportovním areálu Vesec, kde se sešlo přes šest tisíc lidí. Extrémní překážkový závod Spartan Race se koná po celém světě a jeho pověst ho předchází. Někteří závodníci si chtějí dokázat, že na to mají, jiní kvůli jeho zdolání trénují několik měsíců. Do Liberce se nakonec sjeli nadšenci z celého světa. Závodilo se od rána až do pozdních odpoledních hodin.

Pomůže trénink?

„Závod jsme běželi poprvé. Přišel s tím kamarád v prosinci, že uděláme tým. Moc se nám do toho nechtělo, když jsme si pustili pár videí, ale nakonec se nás dalo dohromady 8 lidí. Řekli jsme si, že na to budeme poctivě trénovat. Začali jsme hned po novém roce, ale vydrželo nám to asi tak měsíc," řekla Veronika Průchová, která se závodu účastnila se svým partnerem.

„Tréma u některých týmů začala už v půlce týdne, u mě začaly obavy večer před spartanem, když jsem si přečetla pravidla. Ráno v den D jsme hned na facebooku začali zjišťovat informace, jak to tam vypadá od lidí, kteří už měli závod za sebou. Potom,co jsem se dozvěděla, že se plave v tajchu jako jedna z překážek, jsem se nemohla ani nasnídat, jak jsem měla staženej žaludek," dodala Veronika Průchová, které se nakonec podařilo závod o délce 8 kilometrů zdolat společně s jejím týmem v čase 1 hodina a 40 minut.

Nejrychlejší a nejhouževnatější závodník

Na nejlepšího a zároveň nejhouževnatějšího závodníka, kterým se stal Slovák Peter Žiška, chyběla Veroničině týmu celá hodina. Nejlepší čas závodu byl totiž vyhlášen na 41 minut a 43 vteřin. Nejrychlejším závodníkem, který startoval za liberecký tým, se stala městská zastupitelka Zuzana Kocumová.

Rychlost ale byla jen jednou kvalitou, kterou závodníci museli mít. Na trase je čekalo celkem 22 překážek, které bylo cestou do cíle potřeba překonat, pokud se jim to nepovedlo, přišly na řadu tresty za nesplněné úkoly. Rozhodovala také strategie, kterou jednotlivé týmy zvolily. Někteří závodníci se udrželi u sebe a závodem postupovali jako skupina, čekali na sebe a vzájemně si pomáhali. Jiní závodili individuálně.

„Těším se, myslím si, že jsem připraven. Startuju dnes jako náhradník za kamaráda, který si účast nakonec rozmyslel. Dohodli jsme se, že budeme závodit jako tým a budeme se na trati vzájemně podporovat, tedy do chvíle než někdo řekne, že už dál nemůže a končí," řekl těsně před závodem Kanaďan Mathieu Trottier, který závodil v českém týmu Liberečanů.

Závod začínal a končil přímo uprostřed veseckého areálu, do kterého proudily celý den davy závodníků, ale i diváků, kteří toužili zažít adrenalin, alespoň zprostředkovaně. Kromě přeplavání veseckého rybníku museli závodníci překonat například stěnu ze slámy, klasický „armádní" běh skrze pneumatiky, přenášet pytle s pískem, šplhat na laně, zdolat vodní příkop, plazit se v bahně nebo přeskakovat hořící překážku.

„Musím říct, že co se týká organizace bylo vše v pořádku. Všichni byli velmi ochotní, každý se snažil pomoc. Bonus navíc byly tejpy a masáže pro závodníky," pochválila organizátory komerční akce Veronika Průchová.

Na místě byl i zdravotnický personál. „Zatím jsme nemuseli řešit nic zásadního. Lehké odřeniny, oděrky, zatím žádná zlomenina," hlásili zdravotníci chvíli po poledni. Nakonec ale musela zasahovat i Zdravotnická záchranná služba, protože došlo k těžkému zranění páteře jedné z účastnic.

Zabahněná vzpomínka

Kromě medaile za účast, namožených svalů a nezapomenutelných vzpomínek, bude většině účastníků připomínat extrémní závod také společná fotka, kterou i nechala vyfotit většina z nich ihned po závodu. Zabahněné a mokré oblečení a totální vyčerpání u některých závodníků bylo zřetelné z většiny fotografií, které hned druhý den po závodu začaly zaplavovat sociální sítě. „Super závod, dobrá organizace a parádní atmosféra. Myslel jsem, že bez tréninku umřu, ale dal jsem to! AROO!," loučil se závodník Honza Petra oficiálním pozdravem.