„Jéžiš, to je nervozita jako u maturity,“ vtipkuje Petr Louda, jehož už ale na rozdíl od juniorů při zkoušce dospělosti zdobí mohutný plnovous a nese víc než pět křížku na hřbetě. Usmívá se ale jako kluk, když odebírá pořadové číslo, které mu vydala mašinka po stisknutí tlačítka „plná krev“.

Kde jsou ostatní kluci? Mají od první skupiny pár minut zpoždění, ale už je je slyšet na schodech libereckého transfúzního oddělení. Do prvního patra berou schody snad po dvou. Jakoby se nemohli dočkat. Dva z nich už vědí, o co jde. Ostatní dnes dají svou zdravou krev poprvé.

„Potřeba je plná krev i plazma, rovným dílem,“ vysvětluje Valerie, pod jejímž rázným velením v roli staniční sestry tady všechno funguje jak po drátku. Když ale potřebuje člověk krev po úraze nebo operaci, nejdůležitější jsou červené krvinky z plné krve. Plazma je potřeba především na výrobu léků.

Parta chlapů z Jablonce poslušně poslouchá informace, pokyvuje hlavou na srozuměnou a stejně poslušně upíjí čaj a vodu, než na ně přijde řada k evidenci, do laboratoře a pak ještě k lékařce. „Tak je to vždycky?“ ptá se další prvodárce. A aby se to nepletlo, tak také Petr. Tentokrát Beitl.

Postup je prostě stále stejný. Ať dárce jde poprvé, podvacáté nebo posté. „Papíry vyplníš vždycky, na rozbor jdeš taky pokaždé, ale pak už tě může kontrolovat jen sestra,“ přebírá slovo Pavel Janoušek.

Tak ten je ohledně dárcovství krve opravdu zkušený harcovník. Má za sebou desítky odběrů plazmy. Teď se vrátil zpátky k dávání plné krve. Na tu mohou chlapi nanejvýš pětkrát do roka.

Je pátek a paní doktorka má opravdu plné ruce práce. Jablonecká skupinka, kterou jsem k odběru za Jablonecký deník přivedla, nejsou jediní prvodárci. Člověk by tu spíše čekal ticho jako v každém jiném zdravotnickém zařízení, ale tady vládne pohoda a usmívají se nejen dárci ale celý personál. Naši partu je ale slyšet nejvíc.

A tentokrát se smála trochu i paní doktorka. „To když mi prohmatávala břicho, tak mě to tak moc šimralo. Nedalo se to vydržet, ani mě nemohla pořádně vyšetřit,“ dává jeden z přítomných Petrů k lepšímu své čerstvé zážitky. Ostatní kontrují svými zkušenostmi a na pořad rozhovoru se dostávají dokonce i zážitky z vojny.

Žádný stres, žádná křeč. Čas plyne v pohodě. Všichni věděli, že mají napoprvé počítat s celým dopolednem a na odpoledne si neplánovat žádnou těžkou práci, ale ani trénink.

„To bych asi neměl chodit do sauny, co?“ ptá se Martin Romaňák. Je to sice chlap jako hora, ale přesto dostává radu, že dopředu nikdo nemůže vědět, jak bude unavený. „Nemusí ti být vůbec nic, ale sichr je sichr,“ vysvětluje mu Petr Havel.

Ještě před příchodem na odběrový sál, ale mají už všichni Jablonečáci dopředu jasno. Na příští odběr krve s sebou přivedou svého uloveného prvodárce. „Je to dobrý nápad. Princip nechvalně proslulé hry „letadlo“ využijeme ale k dobré věci. Už vím, koho přivedu,“ říká Petr Beitl a odhodlaně vstupuje na sál.

Usmívá se. A usmívá se, a nejen on, dokonce i celých šest minut, kdy jeho krev putuje do průhledného plastikového vaku. „Je to stejný pocit jako kontrolní odběr u praktického doktora, když jsme nemocní,“ vysvětluje své bezprostřední pocity ještě na lůžku Beitl.

Když se prý člověk lehce nasnídá a dostatečně napije, položit ho čtyřikrát nebo pětkrát do roka taková akce rozhodně nemůže. A pokud jde s partou, tak si alespoň s kamarády popovídá. „V dnešní uspěchané době je takové zastavení doslova balzám,“ dodává další z velké rodiny nových dárců.

A jak se na to dívají jiná médie? Podívejte se ZDE