Šikana. Problém v kolektivech číslo jedna. Předejít jí je téměř nemožné. Podle Romana Šípka, který za Policii ČR informace o tomto démonu předává studentům, se šikana vyskytuje téměř v každém kolektivu a jejímu zabránění pomůže nejen svěření se druhé osobě, ale také se jí (agresorovi) razantně postavit.

Můžete říci ve stručnosti, o čem vaše přednášky jsou?
Seznamuji studenty středních škol s problematikou šikany. Co šikana vůbec je, jak se rozlišuje, jak vzniká. Že to není problém pouze základních škol nebo základní vojenské služby. Jednou z nejdůležitějších informací pro studenty je, jak se mají šikaně bránit, kdy mají podávat oznámení a naučit je to, jak se mají k šikanovaným či šikanujícím chovat.

Jak často tyto informace předáváte studentům?
Záleží na zájmu škol. Policie ČR v rámci prevence má pestrou a širokou nabídku přednášek pro střední školy, například na téma šikana, novela trestního zákoníku nebo všeobecně k práci policie či přednášku k trestné činnosti mládeže. Záleží pak na jednotlivých školách, zda najdou hodinový či dvouhodinový prostor pro studenty na tato témata.

Lze již v prvopočátku při příchodu před studenty rozpoznat šikanu?
Během hodiny a půl přednášky děti nebo studenti nemají šanci projevit se takovým způsobem, aby bylo poznat, jestli kolektiv je šikanou poznamenán. Při každé přednášce necháváme ve škole kontakt na konkrétního policistu, kam se oznamovatel, ať už je v pozici poškozeného či svědka, může obrátit.

Jak lze předejít šikaně?
Pouze tím, že budu vědět, co šikana vůbec je a budu mít informace. Šikaně se dá bránit pouze tím, že celý kolektiv v sobě najde vnitřní sílu postavit se tomu jednomu agresorovi. Pokud je však kolektiv oslabený, tak k šikaně dojde.

Existují různé typy šikany, jaký typ šikany je nejrozšířenější u nás?
Jsou to ty jednodušší formy, ne ty závažné. Lze to přirovnat jako k ledovci. Policie se totiž dozví jen o těch největších excesech, které končí extrémními projevy, jako je ublížení na zdraví nebo sebevražda. Já se obávám, že ta jednodušší forma šikany se objevuje v každém kolektivu, ať už to je ve škole, na pracovišti nebo kdekoliv jinde. Za šikanu lze posuzovat i to, že se někdo někomu posmívá delší dobu. Šikana je v dnešní době velmi rozšířená a nedovedu odhadnout, v kolika třídách na školách probíhá.

Šikanu by měly řešit příslušné orgány. Například policie, škola, a také rodiče.
To ano, ale problémem je, že se k nám většina případů nedostane. Například ať už ji škola odhalí či neodhalí, záleží, jak se k ní orgán postaví. Když odchytí šikanu v prvotní fázi může si škola zvolit svoje výchovná opatření, například přeřadí žáka do jiné třídy nebo udělí dvojku z chování. Případy šikany zkrátka nelze vypočítat z policejních statistik.

Když už dítě šikanováno je, jak by se mělo zachovat?
V prvním případě by to mělo někomu říci, a za druhé se jednoznačně šikaně postavit. Říci: A dost, já se dál šikanovat nenechám, jdu to říct nadřízenému, rodičům, aby se ta situace začala řešit. Problém je v tom, že to dítě má většinou vztah s tím, kdo ho šikanuje a stydí se o tomto problému mluvit. Protože musí přiznat to, že je někdo označil jako nejslabší z nejslabších.