S čím nebo jak jste si rád v dětství hrál?
Jako první si pamatuji houpačku mezi dveřmi. Ve školce se mi líbilo jedno auto, krásně udělaný náklaďák z kovu, dřeva, s opravdickou plachtou, to byly mezi kluky boje. Strašně jsem si ho přál mít, ale nikdy jsem ho nedostal. A hrál jsem si hlavně venku. Nad barákem jsem v zimě stavěl sněhuláky, jezdil jsem na bobech, pak jsem si tam stavěl i dráhy.

Bývalo za Vašeho dětství sněhu více?
Miloval jsem pozorovat stalinec (sovětský pásový traktor pozn. red.). Bývalo tolik sněhu přes noc napadly třeba dva metry takže nic neprojelo. Jenom ten stalinec. Připadal mi jako tank. A když jsem nemohl ven, kreslil jsem si.

Kdy jste v sobě ten dar objevil?
Hlídávala mě babička, protože táta furt lítal po světě a máma chodila do práce. A tak jsem kreslil. Pořád. Babička měla klid, já čmáral a čmáral, až jsem se vyčmáral. Maloval jsem na balící papíry přes celý stůl. Jen jsem se za nějakou dobu kolem stolu posunul a maloval dál. Ostatně, tak to vlastně dělám dodnes.

A kdy Vám vyšel první obrázek v tisku?
To je známá historie. Kamarádovi jsem nakreslil sáňkaře a jeho táta dělal tehdy ve slovenském Športu. A tak mi tam obrázek otiskli a já o tom ani nevěděl. Stejný vtip pak vyšel asi dva roky poté v Dikobrazu.

Jak jste se dostal mezi kreslíře tohoto dnes již kultovního humoristického magazínu?
Přinesl jsem tam poprvé čtyřicet kreseb a jim se tři líbily a z toho jeden vyšel právě ten sáňkař. A řekli mi, ať posílám. Tehdy bylo za jeden otištěný obrázek sto padesát korun, což byly docela pěkné peníze. Však měl Dikobraz náklad milión kusů, to dnes u nás neudělá nikdo. Kdo tam kreslil, ten si za rok za dva udělal jméno.

Kdy se objevil Ruda Pivrnec?
To bylo tak nějak nečekaně, potřeboval jsem do vtipu jméno a stalo se. Lidé si pak o něj začali psát. A tak se začal objevovat. A je pravda, že i když se nedá asi spočítat, v kolika vtipech se objevil, kreslím ho od doby prvního obrázku úplně stejně. Prostě furt chodí oblečný jako za komančů.

V 90. letech jste objel republiku s kapelou Kabát, které jste ilustroval obálku legendární desky Děvky ty to znaj. Jak jste se dostal k téhle spolupráci?
Tehdy se mi Kabáti sami ozvali. V té době jsem byl známou figurkou, vycházela spousta knih s mými vtipy. Oni hráli drsnou muziku, já zase reprezentoval drsnější humor. Poslali mi kazetu, já je tehdy neznal, však teprve pořádně začínali. Baskytarista Špalek mi poslal ručně psané texty. A já je dneska nemůžu najít, mělo by to cenu, je to rarita. Texty i hudba se mi líbily a tak jsem jim nakreslil obálku. Dostal jsem za kresbu dnes směšné peníze. Pak jsem s Kabátem jezdil po republice, hlavně do rádií. Ctí mi bylo křtít desku Děvky ty to znaj ve vyprodané Lucerně. Jednou jsem se cítil jako ty největší hvězdy. Pak jsem byl ještě párkrát na koncertu a poté to pomalu vyšumělo.

Nedávno měl premiéru i Vámi ilustrovaný nejdelší vtip na světě…
Jednou jsem byl takhle v Pelhřimově v Muzeu rekordů a kuriozit, kde mají vtip mých kolegů kdesi z devadesátých let asi tři metry dlouhý a metr a půl na výšku. A že to je největší a nejdelší kreslený vtip. Smál jsem se, přijel jsem domů a začal jsem kreslit. Nakonec z toho bylo sto padesát metrů. Na knižním veletrhu v Praze jsem už dostal certifikát. Vtip vyšel knižně a chystám se, až seženu nějaké zbytné peníze, vystavit ho na zahradě. Má sto padesát metrů a bude tady ve formě bludiště. Jsou v něm obsaženy tisíce vtipů, v knížce musíte na některé s lupou. Není v něm jediné slovo, takže mu rozumí i cizinci. V plánu mám vytvořit i nejdelší kreslený vtip se slovy.

Před časem jste zkrášlil vážnými kresbami i rodnou Smržovku. Od Vašeho domu, respektive ovečkového betlému, vede k rokli pod vrcholem kopce, kde jste vytvořil Peklo. Chystáte něco dalšího?
Moje manželka Inka a lidé z jejího okolí jsou velmi aktivní, a tak se chceme vrhnout na výstavbu kapličky, která bude ležet na konci křížové cesty.