Vyrážíme do lyžařského areálu na Ještědu, abychom se na jeden den stali členy takzvané Ski patroly a těšíme se na příjemně strávený den. V tu chvíli netušíme, že o žádnou „pohodičku“ rozhodně nepůjde.

„Jde o službu ski areálu Ještěd, jejímž úkolem je dohlížet na to, aby byly bezpečnostní a informační prvky v areálu připraveny a lyžařům nic nehrozilo,“ vysvětluje nám na centrálním parkovišti podstatu ski patroly správce areálu Jakub Čeřovský.

Pak už nás dostává na starosti Ondřej Pour, jeden ze dvou zaměstnanců ski patroly na Ještědu. Když vyjmenovává práci, která nás během celého dne čeká, pomalu ale jistě nám mrznou úsměvy na rtech a na vině rozhodně není jen počasí.

„Musíme v první řadě zkontrolovat všechny záchytné sítě na sjezdovkách, a všechny sloupy osadit matracemi, abychom předešli úrazům,“ říká Ondřej. Ski patrola má rovněž za úkol pomáhat zraněným lidem a asistovat horské službě.

Nejprve jsme – už s lyžemi na nohou – vyjeli na Skalku a naše mise mohla začít. Sjeli jsme část Liberecké a zkontrolovali na ní značení a záchytné sítě. Lanovkou jsme pak vyjeli na Černý vrch.

Tohle žádná legrace nebude

Po pár hodinách nám bylo jasno. Tohle rozhodně žádná legrace nebude. Oprašovali jsme informační tabule a mapy areálu, které však byly zafoukané zmrzlým sněhem. Před každou tabulí je třeba metrová závěj, přes kterou je složité se k ceduli vůbec dostat a ještě ke všemu na lyžích. Nečekali jsme, že nás tahle zdánlivě banální práce bude stát tolik sil.

„Teď je potřeba vrhnout se na sítě. Jak jezdí rolba a upravuje svahy, tak se může stát, že síť zmizí pod nahromaděným sněhem. Je potřeba síť vykopat a srovnat tak, aby plnila svůj účel. Pod námrazou a sněhem totiž nejsou vidět reflexní barvy na síti,“ podotýká Ondřej Pour a tak začínáme hůlkami ze sítí sklepávat námrazu.
I to je poměrně pracné.

Při našem působení musíme dávat pozor také na to, zda nejsou na sjezdovkách nějaké překážky, které by mohly být pro lyžaře nebezpečné, a také pomáhat lidem, kteří upadnou a mají problém se zvednout. A hle, právě na takové potíže narážíme.

Když přijíždíme k dolní stanici lanovky, vidíme malou holčičku ležící bezmocně na sjezdovce. Mluví německy. Postavíme jí zpět na nohy a ona spokojeně odjíždí pryč. Mezitím se ale někde za našimi zády ozve děsivý výkřik.

Muž ve středním věku skončil v záchytné síti. Snažíme se k němu dostat, ale v tom přijíždí jeho kamarád a chce mu pomoct. Po chvíli upadne na něj a v síti se válejí oba dva. Nastává náš čas. „Mám něco s kolenem,“ naříká muž, ale nakonec všechno končí smíchem nad kuriózní situací.

Poledne: začínáme remcat

Pokračujeme v cestě na další sjezdovku a Ondra podává kolegovi Martinovi služební batoh. Vypadá lehce, ale Martin se pod jeho tíhou pořádně prohne. „Co v tom vozíš? Cihly?“ zeptá se Ondřeje a ten začne vyjmenovávat základní vybavení, které musí v batohu po celou pracovní dobu vozit.

„Je tam vysílačka pro komunikaci s horskou službou, vlekaři a Městskou policií, pak velké kladivo, které se vždycky hodí a třeba taky gumové lano na tahání bezpečnostních matrací. Do toho se právě teď pustíme,“ říká s nadšením Ondřej a my už začínáme potichu remcat. Je po poledni a únava se hlásí o slovo. Jedeme na Černý vrch, z něhož musíme svézt dolů matrace. Jsou zhruba tři metry dlouhé a metr vysoké.

„Lana potřebovat nebudeme. Ze svahu je lepší nést je v náručí,“ říká Ondra a nás malinko děsí představa cesty na lyžích z třímetrovou matrací před sebou. „To se zvládne,“ bere nám námitky z úst třiadvacetiletý, ale již celkem zkušený „skipatrolák“.

Dostáváme do rukou každý jednu „obří“ matraci a čekáme, že to bude takzvaně „o hubu“. Ale je to lepší, než jsme doufali. Matrace nás díky velkému odporu vzduchu poměrně hodně brzdí, takže vše zvládáme v pohodě.

Pak už se směna chýlí ke konci a my máme čas konečně vydechnout. Ondřej, který je bývalým závodníkem v jízdě na boulích, nám vypráví své profesní zážitky. „Lidé někdy vůbec nerespektují značení. Když je třeba uzavřená trať, vůbec je to nezajímá. Třeba jako když tu nedávno trénovali reprezentanti ve sjezdu před olympiádou. Museli jsme to hlídat osobně, protože plot a cedule pár lidí nepřesvědčily,“ vzpomíná.

Ski patrola se taky potýká s lyžaři, kteří se chtějí za každou cenu projet po bubnu skokanského můstku. „Jsou schopní se tam podhrabat pod plotem. Nechápou, že to může být nebezpečné, protože na bubnu se může třeba povalovat ocelové lano, které tahá rolbu.“ Poslechneme si pár historek, ale už se vidíme v teplé redakci a tak poděkujeme a odjíždíme. Práce ski patroly nám odteď až zase tak „pohodová“ nepřipadá. Celé tělo nás z ní totiž bolí ještě několik dní.