„Copak je to za raritu tentokrát?“ ptám se rovnou místo pozdravu. Z druhé strany zahlaholí známý smích a hned mi tím zvedne náladu. „Jedeš se mnou lovit?“ ptá se Dáša a schválně napíná mou zvědavost. „Za jak dlouho?“ vyhrknu a rychle odesílám první stránku. „Už jsem u vás před redakcí,“ konstatuje Dáša a zavěsí.

Kartu a baterii ve fotoaparátu kontroluji cestou po schodech. Víc nepotřebuji. To jsem se ale tentokrát spletla. Bosé palce mi koukají ze sandálů a v rukou nemám nic než brašnu. Naše záchranná skvadra ovšem vždycky těží z nezbytného vybavení v autě. Tam je většinou všechno potřebné. Většinou.

„Kuna fotbalista brankář trénovala tak vehementně, že se dusí v síti,“ popisuje Dáša dnešní anabázi. Je to prý kousek od centra v Lesní ulici. Jen málokdo by počítal, že se lesní dravec vypraví obhlížet zahrady. Vybavím si zážitek z loňska, kdy nám po lešení hupkala v noci kuna a náš pes tehdy zburcoval celý barák. Na kužel světla cenila zuby jak jehličky. Nevím, kdo se bál víc, zda ona, já nebo pes.

Obyvatel domku nám vychází v ústrety. „Našel jsem si na internetu odchyt zvířat a rovnou jsem vám zavolal. Městská policie by mi asi moc nepomohla,“ vysvětluje mladý sportovně oblečený muž a vede nás dřevěnou brankou do zahrady.

Sotva zvíře spatřilo další lidi, začalo se usilovně zmítat v síti malé fotbalové branky mezi stromy. Smyčka se neúprosně zase o píď sevřela a statné kuně odebrala další kyslík. Zahrčela a trochu se zklidnila. Jen na pár vteřin.

Dáša navléká rukavice a pevným stiskem znehybní zadní běhy zvířete v dostatečně bezpečné vzdálenosti od nohou. Je také naboso. „To nebude jednoduché,“ hodnotí zkušeným okem a ptá se muže, jestli na té sítí hodně lpí. „Ani ne, proč?“ ptá se. „Tak mi půjčte nůžky,“ zazní odpověď.

Pětkrát zmáčknu spoušť fotoaparátu a končím. Tohle se v jednom zvládnout nedá. Beru druhou rukavici, kterou Dáša vyměnila za nůžky. Víc jich nemáme. Každá jednu. „Prokousne ji?“ ptám se a přemýšlím, zda můj stisk bude rychlejší než reakce kuny vystavené stresu. „Podívej na ty zuby, je dospělá. Určitě,“ varuje mě Dáša.

Nabízím teď už ječící kuně do tlamy jen volné prsty rukavice ze silné kůže. Pere se s nimi jak v agónii a ještě chňape po všem, co se ocitne nablízku. Jen tak tak uhýbá Dáša volnou levačkou, ve které drží nůžky.

Několikanásobná smyčka přes krk je tak utažená, že máme obě strach, abychom nůžkami cukající se zvíře nezranily. „Zvrať jí trochu tu hlavu. Ještě jednou, dobrý,“ velí Dáša. Střih. Poslední cvaknutí a hnědé mrštné tělo mizí ve křovinách.

Podáváme si s Dášou ruce jako Pat a Mat ve Večerníčku A je to. „Co kdyby nás ňafla?“ ptám se. Tuším odpověď. Musely bychom ji stůj co stůj chytit a převézt k veterináři, aby zjistil, zda nemá vzteklinu. „Kdyby nám utekla, tak místo dovolené budeme spolu trávit pár pěkně nepříjemných chvil na infekčním oddělení,“ konstatovala Dáša. Při té představě mi přeběhne mráz po zádech.