Václav Vančura je profesionální hasič žijící v Tanvaldě. Aktivně se věnuje populárnímu sportu mushing. U Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje slouží již 4 rokem.Zdroj: Archiv Václava Vančury.S jakými pocity jste odlétal do Bejrútu?
Byl jsem právě na dovolené, takže jsem ani vůbec netušil, co se v Libanonu stalo, teprve po cestě jsem zjišťoval, co se vlastně stalo a situací se seznámil až těsně před odletem.

Jaké byly vaše první dojmy po příletu?
Že to bude asi velmi náročné nasazení, protože tam všechno leželo v troskách. Taková malá apokalypsa…

Jak konkrétně postupovaly záchranné práce?
Nejprve nás dopravili do základny libanonské armády až teprve později jsme se ocitli v místě nasazení.

Jakým výcvikem prošli psi, s kterými jste do Bejrútu odjížděli? Konkrétně šlo o vaši Bellu a fenku vašeho kolegy Málka Yetti. Jeden z nich byl dokonce při akci zraněn, už je v pořádku?
Ano, všichni jsou v pořádku, naštěstí to nebylo nic vážného, jen nějaké drobné zranění od střepů. Jeli jsme tam s celkem pěti zkušenými psy ve věku od tří do 9,5 let, kteří prošli řadou výcviků na stínové vyhledávání.

Zažil jste někdy něco podobného, jako v Bejrútu?
Nic takového. Tady vám spadne jeden dům, nebo jeho část. Tady ležely celé řady baráků, všude rozházené kontejnery, rozsekaná auta, střepy… To se asi nedá tady jen tak vidět, dokud k něčemu podobnému nedojde, v což doufám!

V jakých podmínkách se práce odvíjely?
Nás posílali do jednotlivých sektorů, které jsme měli prohlédnout. Podmínky byly dost drsné, protože tam byla vysoká teplota, museli jsme neustále psy chladit a vymýšlet i různé zlepšováky, protože i když jsme jim nesli zásoby vody, měla za chvíli 30 stupňů, což by je moc neochladilo, takže jsme museli shánět i led na ochlazení a snažili se je udržovat v dobré kondici, aby nebyli dehydrovaní. Stavěli jsme jim také různé improvizované přístřešky, aby mohli alespoň chvíli odpočívat v přijatelných podmínkách.

Objevovali jste v troskách i zraněné a mrtvé?
My jsme byli nasazeni v průmyslových částech, a naším úkolem bylo právě prohledat a zkontrolovat ta místa a zjistit, jestli na místě už žádní lidé nejsou, aby mohly být zahájeny demoliční práce.

Byli jste jednou z prvních zahraničních misí, jak vás tam brali?
S obrovskou vděčností, že jsme obětovali svůj volný čas pro jejich pomoc a záchranu. Setkávali jsme se s lidmi, kteří najednou přišli o všechno. Kromě třeba blízkých o své domovy, peníze, veškerý majetek… Je to těžko popsatelný zážitek, a cítil jsem s nimi hluboký soucit.

Jaké jsou podle vás šance, že se v troskách ještě nacházejí živí lidé?
To vůbec nedokážu odhadnout, záleželo, kde je to zasypalo, jestli tam měli zdroj vody a mnoho dalších proměnných, že si tohle netroufnu říct.

Říkal jste, že u neštěstí takového rozsahu jste zasahoval poprvé. Jak vás takový zážitek poznamenal lidsky a jak profesně?
Asi jsem to ještě asi nestihl všechno vstřebat. Jako kynologa mě to posunulo v tom, že jsem si uvědomil, v čem se můžu ještě zlepšit, co se psem třeba docvičit. Nebo jaké vybavení si pořídit do podobných oblastí.

Asi byste nechtěl nic takového prožít znovu…?
Je to moje práce a jsem pro ni cvičený, takže ne, že bych si to přál, ale pokud by se stalo někde něco podobného, pojedu pomáhat. A rád.

Václav Vančura je příslušníkem HZS LK od roku 2014. Slouží jako profesionální hasič na stanici v Tanvaldu, od roku 2016 je psovodem kynologické skupiny HZS LK se služebním psem Bella se specializací na vyhledávání v sutinách. Získal 2. místo MČR složek IZS záchranných psů, 3. místo MČR v individuálním mushingu v kategorii Scooter, 1. místo na ME v Belgii v individuálním mushingu v kategorii Scooter, 8. místo MS v té samé kategorii.