O tom, jak moc jsou někteří lidé troufalí, a že neštěstí druhých pro ně může být nevídanou podívanou, svědčí například případ z Chrastavy, který nám vylíčili tři liberečtí dobrovolníci.

„Vyjeli jsme tam na vlastní pěst, prostě pomoct. Zrovna jsme uklízeli naplaveniny z domu v centru, poblíž nápojky, když šli kolem čtyři mladší nažehlení muži, každý s lahváčem v ruce a dobu nás celí vysmátí sledovali. Zřejmě je pohled na cizí neštěstí opravdu uspokojoval. Takový vztek už jsem dlouho necítil,“ vylíčil Pavel Nezbeda. Stejně reagovali i jeho dobrovolničtí kolegové Bohuslav Vacek a Matěj Černý.

Na mnoho míst se jezdí dívat i lidé z jiných krajů. „Ano, známe to, lidé přijedou, vystoupí z auta, a sledují co se tady děje, měli jsme tu i skupinu motorkářů. Tady je ale výhoda v tom, že zvědavci si sem moc netroufnou. Obec je poměrně malá a řadu lokalit tvoří uzavřené celky – jedna úzká cesta s domy po obou stranách.

Povodňoví turisté by se tady dostali na úplně cizí území, odkud se zvlášť za této situace těžko dostává,“ konstatovala Iva Kořínková, která koordinuje práce v Bílém Kostele.

Poznámku Jana Sedláka
si přečtete ZDE